image

Jak psychopati
ovlivňují naše životy
15. června 2018

2. česká konference o psychopatii

Více informací
ZÁKLADNÍ ZNAKY PSYCHOPATIE

ZÁKLADNÍ ZNAKY PSYCHOPATIE


15. 02. 2017

Rober Haré definoval psychopatii třemi kategoriemi - interpersonální, afektivní a chování/životní styl. Z interpersonální stránky jsou psychopati grandiózní, egocentričtí, manipulativní, dominantní, mocní, vykořisťovatelští a chladnokrevní. Afektivně psychopati disponují mělkou a labilní emotivitou, jsou neschopni vytvářet dlouhotrvající vazby s lidmi, sledovat cíle a principy, mají nedostatek empatie a nedostatek skutečného pocitu viny a výčitek svědomí. Jejich životní styl je impulzivní, nestabilní, hledají senzace, snadno porušují sociální normy, nesplňují sociální závazky a nemají odpovědnost, a to explicitně i implicitně.

Tato koncepce odráží klinické pojetí, ve kterém je psychopatie popisována jako kombinace osobnostních rysů a sociálně deviantního chování. McCord a McCord (1964) popisují psychopata jako sobeckého, impulzivního a agresivního jedince, který necítí lásku, vinu nebo výčitky svědomí za své chování a porušuje sociální normy. Craft (1965) považuje psychopata za impulzivního a agresivního jedince bez pocitu studu, viny a cítění pro druhé. Karpman (1961) popisuje psychopata jako necitelného a „dvojdimenzionálního“ jedince schopného simulovat emoce, když mu to přináší výhody. Sociální a sexuální vztahy s ostatními jsou povrchní, ale manipulativní. Soudnost je slabá a chování je často vedené impulzy a aktuálními potřebami, což ústí v časté problémy. Pokusy vymluvit se vedou k intrikám a lžím, doprovázeným teatrálním chováním, vysvětlováním a sliby. Buss (1966) nahlížel na psychopatii jako na poruchu osobnosti spojenou s neschopností lásky a pravého přátelství, nespolehlivostí, nedostatkem vhledu, viny nebo studu, neschopností kontroly impulzů nebo odložením uspokojení potřeb, patologickým lhaním, hledáním vzrušení, slabým úsudkem, nerespektováním sociálních norem a asociálním a antisociálním chováním.

V Severní Americe Harvey Cleckley (1976) charakterizoval typického psychopata takto: povrchní šarm a inteligence, absence bludů a jiných znaků iracionálního myšlení, absence nervozity nebo psychoneurotických projevů, nespolehlivost, nepravdomluvnost a neupřímnost, nedostatek pocitu viny nebo špatného svědomí, neadekvátně motivované antisociální chování, slabý úsudek a neschopnost učení se zkušenostmi, patologický egocentrismus a neschopnost lásky, obecně chudé afektivní projevy, specifická ztráta vhledu, nezodpovědnost v mezilidských vtazích, nevhodné chování po požití alkoholu i bez tohoto požití, zřídka provádění sebevražd, neosobní, triviální a chudý sexuální život, neschopnost sledovat životní plán.

Ačkoli většina klinických odborníků nebo výzkumných pracovníků považuje psychopatii za poruchu osobnosti, jiní zastávají názor, že jde spíše o poruchu adaptačních životních strategií (např. Harpending, Sobus, 1987). V obou případech jsou však definice téměř totožné.