image
PŘÍČINY PSYCHOPATIE

PŘÍČINY PSYCHOPATIE


15. 02. 2017

Biologické, sociální, psychologické a environmentální faktory zodpovědné za rozvoj a trvání psychopatie nejsou dostatečně známy (Hare, 1998d), přestože kognitivní neurovědy a vývojová psychopatologie přináší významná zjištění. Psychopatie je výsledkem působení komplexních interakcí mezi biologickými predispozicemi a sociálním prostředím (Hare, 1998b).

Na psychopatii je nahlíženo jako na duševní odchylku, psychobiologickou nebo kognitivně-afektivní poruchu (Newman et al., 2003), maladaptivní variantu normální osobnosti (Widiger, 1998) nebo strategii předání genetické výbavy (Harpending, Sobus, 1987). Psychopatie je zastoupena ve společnosti a představuje vážný problém. Jako ostatní poruchy osobnosti (American Psychiatric Association, 1994), rysy a chování definující psychopatii se manifestují již v dětství a postihují všechny oblasti života (Frick, Hare, 2001). Nedávné výzkumy ukazují, že zřejmě bude možné odlišit již v dětství riziko rozvoje psychopatie od jiných vážných emočních poruch a poruch chování, zejména u dětí s poruchami chování, ADHD nebo opoziční poruchou chování (Frick, 1998). Ukazuje se, že kombinace poruch chování a ADHD může být v některých případech významným rizikovým faktorem pro rozvoj budoucí psychopatie (Lynam, 1996). Vzhledem k tomu, že výzkumy potenciálních rizikových faktorů jsou zaměřeny většinou retrospektivně, je často obtížné posuzovat chování a rysy v dětství. Nehodnotí tak rozvoj osobnostních rysů, predispozic a chování v raném věku. Vývoj APSD – Antisocial Process Screening Device (Frick, Hare, 2001) by měl v tomto sledování vývoje antisociálního chování v dětství a adolescenci pomoci.

Pokusy o sledování a porozumění prekurzorům psychopatie v dospělosti čelí etickým otázkám a otázkám veřejné politiky (Seagrave, Grisso, 2002). Vedle problému „nálepkování“ tu je i otázka významu přítomnosti znaků, které mohou být považovány za rizikové v dětství a adolescenci. Psychopatie v dospělosti může vyústit i z běžného vývoje v mládí (Seagrave, Grisso, 2002). V tomto ohledu je nutné mít na paměti, že znaky poukazující na adolescentní psychopatii jsou závažnější a extrémně variantní ve srovnání s normálně se vyvíjejícími jedinci, ale i kritérii PCL:YV. Adolescent může vykazovat určité znaky po určitou dobu, ale může z nich i „vyrůst“. Nicméně je nepravděpodobné, že u adolescenta s kombinací rysů a chování, které jsou považovány za prekurzory psychopatie, se psychopatie rozvine. Vzorky normálně se vyvíjejících většinou získávají v PCL:YV skór menší než 5, ve srovnání s mladými pachateli, kteří získávají skór 20 (Forth et al., in press). Kosson a kol. (2002) uvedli, že PCL:YV identifikuje syndromy v adolescenci v souladu s výzkumy na dospělé populaci. Lze tedy říci, že PCL:YV lze využít v hodnocení mladých pachatelů a slouží k dobré predikci budoucího násilného chování v mladé dospělosti (Gretton et al., 2001).

Seagrave a Grisso (2002) vyzdvihli důležitost některých témat. Jedním z klíčových témat je hodnocení věku přiměřeným nástrojem (PCL:YV, PCL-R). Na základě studií se ukazuje, že osobnostní rysy jsou relativně stálé od pozdního dětství do časné dospělosti (Caspi et al., 1989). Crawford a kol. (2001) poukazují na to, že symptomy narcistické, hraniční a histriónské poruchy osobnosti jsou stabilní od adolescence do časné dospělosti. Externalizační symptomy jsou méně stabilní a některé poruchy chování v adolescenci nepřetrvávají do dospělosti (Moffitt, 1993). Některé stabilní rysy jsou hodnoceny PCL:YV, a proto můžeme předpokládat, že hodnocení psychopatie v adolescenci je relativně stálé minimálně do časné dospělosti.