When a child walks into a therapy room, they don’t bring a list of symptoms or a diagnosis. They bring fear, confusion, silence, or maybe too much noise. And they’re watching - always watching - to see if this adult will respect them. Not just their words, but their body, their boundaries, their right to say no. In child therapy, hranice aren’t just rules. They’re the foundation of safety. Without them, therapy doesn’t work. With them, healing can begin.
Proč hranice vůbec existují?
Hranice nejsou trest. Nejsou způsob, jak dítě „přinutit“ k poslušnosti. Hranice jsou odpověď na jednu základní otázku, kterou každé dítě si klade: „Můžu se tady cítit bezpečně?“ Podle Matějčka a Langmeiera (1974) je nejlepší zájem dítěte v tom, aby rostlo v prostředí, kde se orientuje, kde je jasné, co se od něj očekává, a kde ví, že někdo ho chrání. Terapeut není rodič, ale je dítěti v tomto okamžiku jedním z mála dospělých, kteří mu mohou ukázat, že jeho pocity mají váhu. Když dítě řekne „Nechci se dotýkat“, a terapeut to respektuje, dítě se naučí: „Můj tělo patří mně. Moje hranice mají smysl.“ Tohle není jen psychologická teorie. Je to prevence. Dítě, které se naučilo říkat „ne“ v bezpečném prostředí, má nižší šanci „zamrznout“ v situaci, kdy někdo překračuje jeho fyzické nebo emocionální hranice. A to platí i pro terapeutické sezení. Pokud terapeut překročí hranici, například přílišným dotekem, přílišnou otázkou nebo tím, že předá informaci rodičům bez svolení dítěte, zničí důvěru - a důvěra je jediný nástroj, kterým se v terapii může dítě otevřít.Co je to „bezpečná hranice“ v praxi?
Bezpečná hranice není žádná tajemná věda. Je to jasná, konzistentní a respektovaná pravidla. V praxi to znamená:- Nepřinutit k doteku: Pokud dítě nechce obejmout terapeuta, nepřinutíte ho. Pokud nechce fotit, nezajímáte se, proč. Pokud nechce sedět na křesle, necháte ho sedět na podlaze. Tělo dítěte je jeho vlastní.
- Nepředávat vše rodičům: Dítě nemusí mít vše říct rodičům. Terapeut s dítětem domluví, co se rodičům řekne, a co ne. Toto je nejčastější chyba - terapeut předá všechno, jako by dítě bylo „vlastnictvím“ rodičů. To zničí důvěru.
- Nepřekračovat časové hranice: Sezení začíná a končí včas. Pokud dítě přijde o 5 minut dřív, nezahájíte sezení. Pokud dítě přijde pozdě, nezkracujete sezení. Konzistence dává dítěti pocit, že jeho čas je důležitý.
- Nepoužívat tresty nebo záporné posílení: „Když budeš špatně chovat, nebudu s tebou hrát.“ Toto není hranice. To je manipulace. Hranice říkají: „Tady je bezpečné místo. Tady se děláme takto. A tady to končí.“
Co se děje, když hranice chybí?
Když terapeut neumí nebo nechce nastavit hranice, dítě se cítí ztraceno. Někdy se děti „zatlačí“ do role „dobrého dítěte“, aby získaly pozornost. Někdy se zavřou do mlčení. Někdy se začnou „připravovat“ na to, že někdo někdy překročí jejich hranice - protože to v jejich životě dělali všichni. Diplomová práce z Masarykovy univerzity (2017) ukazuje, že děti, které prožily nekonzistentní hranice v terapii, často vykazují zvýšenou úzkost, problémy s sebedůvěrou a obtíže v budoucích vztazích. Některé děti se dokonce „přizpůsobí“ terapeutovi - řeknou, co si myslí, že terapeut chce slyšet, místo aby řekly pravdu. A když se terapeut nechá zmást, vytvoří se falešný vztah. A falešný vztah nelečí.Co dělat, když dítě překročí hranice?
Děti nevědí, jak hranice fungují. To neznamená, že je třeba trpět. Když dítě vykřikne, přeskočí na stůl, přehodí všechny hračky nebo se pokusí vás dotknout bez povolení, neznamená to, že je „špatné“. Znamená to, že potřebuje pomoci. Nejčastější chyba? Okamžité ukončení sezení. Podle průzkumu České psychologické společnosti (2022) 87 % terapeutů to dělá. Ale to je jako říct dítěti: „Když se chováš, jak je normální pro dítě, přestanu s tebou pracovat.“ Správný přístup je jiný:- Zastavte se: „Poznám, že chceš přeskočit na stůl. To je pro mě nebezpečné.“
- Uveďte hranici: „V této místnosti se nechodí na stůl. Můžeš si sednout sem nebo si vybrat hračku.“
- Dejte volbu: „Chceš si vybrat auto nebo vláček?“
- Respektujte rozhodnutí: Pokud si vybere auto, neříkejte „To je špatně“. Přijměte to.
Rodiče a hranice: Jak se s nimi vyrovnat?
Rodiče nejsou nepřátelé. Jsou to lidé, kteří často nevědí, jak pomoci. A někdy si myslí, že „více informací“ znamená „lepší pomoc“. Průzkum Facebooku (2023) ukazuje, že 68 % rodičů chce, aby terapeut respektoval soukromí jejich dítěte, ale zároveň jim poskytoval dostatek informací. To je možné - ale jen pokud se to dělá s dítětem. Ideální postup:- Na začátku se domluvíte s dítětem: „Co chceš, aby tvoji rodiče věděli?“
- Seznamte rodiče s tím, co se děje - ale ne slovo od slova. Shrňte to. „Dnes se dítě bálo, že ho někdo nechává. Chtělo to říct, ale nevědělo, jak.“
- Neříkejte: „Dítě řeklo, že tě nenávidí.“ Řekněte: „Dítě se cítí ztraceno a potřebuje pocity bezpečí.“
- Dejte rodičům nástroje - ne informace. „Můžete jim číst knížku o hranicích?“ „Můžete jim dát pět minut klidu, když se vrátí domů?“
Co říkají odborníci?
Mgr. Jana Šťastná z TV Nova (2023) říká: „Děti potřebují hranice jako vzduch. Bez nich se nevyvíjejí. Ale hranice nejsou žádná pravidla, která se dají napsat na tabuli. Jsou to každodenní rozhodnutí.“ Psychoterapie Anděl (2023) upozorňuje: Některé děti potřebují pevné hranice - aby se cítily chráněny. Jiné potřebují prostor, aby se naučily samostatnost. Není jedno řešení pro všechny. To je práce terapeuta - ne řídit, ale sledovat, poslouchat a přizpůsobit. A Mgr. Petra Pöthe z Psychologie.cz (2023) varuje: „Přílišný důraz na hranice může dítě zadržet. Pokud všechno řídíte, necháte ho bez možnosti se naučit, jak se vypořádat s nejistotou.“Co se děje v Česku?
V roce 2021 Česká psychologická společnost zavedla certifikaci pro terapeuty pracující s dětmi. 120 hodin výuky - a jedna z hlavních částí je práce s hranicemi a etickými zásadami. Počet certifikovaných terapeutů se od roku 2019 zvýšil o 24 %. To není náhoda. Rodiče si toho všímají. 78 % rodičů podle Nadace Dětská Linka (2023) říká: „Vyberu terapeuta podle toho, jak chápe hranice.“ V roce 2024 plánuje Ministerstvo zdravotnictví povinnou certifikaci pro všechny terapeuty pracující s dětmi. To znamená, že kdo chce pracovat s dětmi, musí prokázat, že ví, jak chránit jejich bezpečí - nejen fyzickou, ale i emocionální a psychologickou.
Co dělat, když se cítíte vyhořelý?
Terapeut, který překračuje hranice, často má vnitřní hranice zničené. Syndrom vyhoření není jen únavou. Je to výsledek toho, že jste přestali respektovat své vlastní hranice. Když se snažíte „pomoci všem“, zapomínáte, že nemůžete pomoci nikomu, pokud nejste celí sami. Každý terapeut potřebuje:- Supervizi - pravidelně, každé dva měsíce.
- Čas na odpočinek - bez telefonu, bez dětí, bez „nápravy“.
- Právo říct „ne“ - nejen dětem, ale i rodičům, i institucím.
Co si pamatovat?
Hranice v dětské terapii nejsou o tom, jak moc se držíte pravidel. Jsou o tom, jak moc věříte dítěti. Když dítě řekne „ne“, neříkejte „ale“. Když dítě mlčí, neptejte se „proč?“. Když dítě pláče, neříkejte „to je v pořádku“. Prostě sedněte vedle něj. A nechte ho být. To je největší hranice, kterou můžete dítěti dát - prostor, kde nemusí být nikdo jiný, než on sám.Co dělat dál?
Pokud pracujete s dětmi:- Začněte s vlastními hranicemi. Co pro vás znamená „bezpečí“?
- Přečtěte si Etický kodex psychologů (2019). Je volně dostupný.
- Přemýšlejte o každém sezení: „Co dítě právě naučí díky tomu, co jsem dnes udělal?“
- Ptejte se terapeuta: „Jak pracujete s hranicemi?“
- Nechte dítě říct, co mu přijde v terapii dobré - a co ne.
- Pamatujte: bezpečné dítě není tiché dítě. Bezpečné dítě je dítě, které ví, že může říct „ne“ a bude stále milované.“
Proč je důležité, aby terapeut respektoval hranice dítěte?
Respektování hranic dítěte je základ důvěry. Dítě, které se naučí, že jeho „ne“ má smysl, se cítí bezpečně. To mu umožňuje otevřít se, vyjádřit své pocity a začít se léčit. Pokud terapeut překračuje hranice - i jen malou - dítě se naučí, že jeho pocity nejsou důležité. To zničí terapeutický proces.
Může terapeut sdílet informace z terapie s rodiči?
Ano, ale jen s vědomím a souhlasem dítěte. Terapeut nemá právo předávat všechno, co dítě řekne. Ideální je domluvit se s dítětem, co se rodičům řekne. Například: „Řeknu rodičům, že jsi se cítil ztracený, ale neřeknu, že jsi řekl, že je nenávidíš.“ Tím chráníte soukromí dítěte a zachováváte jeho důvěru.
Co dělat, když dítě překročí hranice v terapii?
Nenechte se zmást. Neukončujte sezení. Místo toho zastavte, vysvětlete hranici a dejte volbu. Například: „Víš, že tady se nechodí na stůl. Můžeš si sednout sem nebo si vybrat hračku.“ Tím ukazujete, že hranice existují, ale že máš důvěru v to, že dítě se může rozhodnout správně.
Jak poznat, že terapeut respektuje hranice?
Terapeut, který respektuje hranice, nevyžaduje, aby dítě bylo „dobré“. Nezakazuje pláč. Neříká „to je v pořádku“ když dítě pláče. Neříká, že „tvoji rodiče to chtějí“. Vždy se ptá: „Co chceš?“ a pak to přijímá. Pokud se dítě cítí v bezpečí, i když je smutné, angry nebo ticho - to je znamení, že hranice fungují.
Je možné mít příliš mnoho hranic?
Ano. Příliš mnoho pravidel, přílišné řízení, přílišná kontrola mohou dítě zadržet. Hranice nejsou o tom, aby dítě bylo „správné“. Jsou o tom, aby dítě mělo prostor, aby se naučilo, jak se vypořádat s nejistotou. Terapeut by neměl řídit každý krok. Měl by být přítomný, když dítě potřebuje, a stát se pozorovatelem, když dítě potřebuje zkoušet.
