WHO říká, že duševní zdraví není luxus - je to základ. A přesto ho svět stále ignoruje. V roce 2020, během prvního roku pandemie, počet lidí s depresí a úzkostí vzrostl o 25 procent. Lidé plakali sami v bytě, pracovníci přestávali chodit do práce, děti se zavíraly do pokojů. A co dělaly vlády? Přidělily na to 2 procenta svých zdravotnických rozpočtů. Méně než 1 procento mezinárodní pomoci šlo na duševní zdraví. To není chyba - je to zločin.

Co WHO vlastně říká o duševním zdraví?

WHO neříká nic nového. Už v roce 1948 definovala zdraví jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Ale dnes to znamená jenom slova na papíře. Když se podíváte na reality, vidíte, že v zemích s vysokými příjmy má přes 70 procent lidí s psychózou přístup k léčbě. V zemích s nízkými příjmy to je 12 procent. To není rozdíl v kvalitě péče - to je rozdíl v tom, kdo má právo žít.

WHO nejenom pozoruje - vytvořila nástroje, které by měly změnit situaci. QualityRights je série školicích modulů, které učí zdravotníky, správce ústavů a i rodiny, jak respektovat lidská práva lidí s duševními onemocněními. Nejde o to, aby byli „léčeni“. Jde o to, aby byli viděni. Aby nemuseli být nuceni k sterilizaci, k potratům, k násilí jen proto, že někdo řekl, že jsou „nebezpeční“.

Proč to vůbec má smysl investovat?

Neříkám to proto, že je to správné. Říkám to, protože to funguje. Každé 10% zlepšení duševního zdraví přinese 0,4% růstu HDP. To znamená, že když podpoříte někoho, kdo se snaží přežít den, nejenom mu pomůžete - pomůžete i ekonomice. Firmy ztrácejí 10 miliard dolarů ročně kvůli absencím, nízké produktivitě a odchodu zaměstnanců z důvodu psychického vyčerpání. A co je horší - většina těchto nákladů je zbytečná.

EU-OSHA říká jasně: řízení psychosociálních rizik na pracovišti není jen morální povinnost. Je to zákon. Pokud zaměstnavatel neřeší přetížení, násilí, nejistotu nebo izolaci, porušuje právo zaměstnanců na bezpečné pracovní prostředí. A přesto většina firem stále myslí na duševní zdraví jako na „soft“ téma. Je to jako říct, že požár je „jen“ problém požárníků.

Co dělají země, které to dělají správně?

Francie je příklad, který by měl být kopírován. V září 2023 prezident Emmanuel Macron oznámil, že od roku 2024 bude stát hradit léčbu duševních problémů jako běžnou část zdravotní péče. Ne jako výjimka. Ne jako dar. Ale jako pravdu. Stejně jako léky na tlak nebo antibiotika. To znamená, že lidé nebudou muset čekat měsíce na termín, nebudou muset prodávat auto, aby si mohli dovolit terapii.

Nejde o to, že Francie má více peněz. Nejde o to, že má více lékařů. Jde o to, že přestala považovat duševní zdraví za „něco jiného“. Je to stejné jako zlomená noha. Když někdo zlomí ruku, nepřijde mu lékař s otázkou: „Máš na to peníze?“ Proč to má být jiné, když někdo zlomí ducha?

Proč je primární péče klíčová?

WHO říká, že duševní zdraví musí být součástí primární péče. To znamená, že když jdeš k lékaři kvůli bolesti hlavy, měl by ti položit i otázku: „Jak se cítíš v posledních týdnech?“

Ve většině zemí to tak není. Lékaři nejsou školení. Nebo se bojí, že se ptát. Nebo si myslí, že to není jejich věc. Ale když se podíváte na data, vidíte, že 1 z 10 lidí trpí duševním onemocněním. To je jako kdyby každý desátý pacient měl diabet. Nikdo by neřekl: „To není naše oblast.“

Pyramida péče o duševní zdraví, kterou WHO popisuje, je jednoduchá: všechno začíná u obecného lékaře. Pokud máš problém, měl by ti pomoci - ne poslat tě na čekací seznam na půl roku. Pokud nemá kvalifikaci, měl by tě přesměrovat. A to všechno bez stigmatu, bez tajnosti, bez strachu.

Co se děje s lidmi v ústavní péči?

Nejhorší je to, co se děje za zavřenými dveřmi. Ženy a dívky s mentálním postižením jsou v ústavních zařízeních vystavovány násilí - nucené antikoncepce, sterilizace, potraty. To není léčba. To je porušování lidských práv. WHO to označuje jako systémové zneužívání. A přesto se to stále děje. V Evropě. V Africe. V Asii.

QualityRights nástroje se snaží změnit i tento systém. Nejde o to, aby se zavřely ústavy. Jde o to, aby se lidé nezavírali jen proto, že jsou „jiní“. Jde o to, aby měli možnost žít ve společnosti, mít rodinu, pracovat, být sám sebou.

Co můžeš udělat ty?

Nemusíš být politik. Nemusíš mít moc peněz. Můžeš začít tady:

• Přestan říkat: „To je jen stres.“ Pokud někdo říká, že se cítí zhroucený, neříkej mu, ať „zvedne hlavu“. Slyš ho.
• Podpoř zdravotníky. Pokud znáš někoho, kdo pracuje v psychiatrii nebo v primární péči, poděkuj mu. Nejsou tam proto, že mají rádi strašidla. Jsou tam, protože se snaží zachraňovat životy.
• Nezatěžuj se sám. Pokud se cítíš vyčerpaný, nečekáš na „dobrý den“. Jdi k někomu. Nejsi slabý. Jsi člověk.
• Podpoř organizace, které bojují proti stigmatu. Nejde o darování peněz. Jde o to, aby se o tom mluvilo. Když někdo řekne: „Mám depresi“, neříkej: „Ale jsi tak veselý.“ Řekni: „Děkuju, že jsi mi to řekl.“

Co bude dál?

WHO má tři „miliardové“ cíle: zdraví pro další miliardu lidí, ochrana před hrozbami pro další miliardu, lepší kvalita života pro další miliardu. Bez duševního zdraví to nejde. Když někdo trpí úzkostí, nemůže se učit. Když někdo trpí depresí, nemůže pracovat. Když někdo trpí psychózou, nemůže být rodičem.

Nejde o to, aby byl každý šťastný. Jde o to, aby každý měl možnost bojovat. A mít někoho, kdo ho nepovažuje za problém. Ale za člověka.

Státy mohou měnit zákony. Lékaři mohou měnit přístup. Ale my - my můžeme měnit jazyk. A když se změní jazyk, změní se i svět.