systémová rodinná terapie je forma psychoterapie zaměřená na odhalování a změnu opakujících se interakčních vzorů uvnitř rodinného systému. Pokud vás trápí neustálé hádky, podobné konflikty generované napříč generacemi nebo se vám zdá, že se problémy vrací i po několika letech, tato metoda vám může ukázat, kde se „zasekává“ vaše rodina.

Proč se zaměřit na vzorce místo na jednotlivce?

V tradiční psychologii se často hledí jen na symptom jedné osoby - deprese, úzkost, porucha chování. Systémová terapie ale tvrdí, že opakující se vzorce jsou spíše projevem narušených vztahových vazeb. Pokud rodič podvědomě předává dětem svůj strach z odmítnutí, děti pak reagují ústupkem a celý cyklus se uzavírá. Rozbít tento cyklus znamená změnit strukturu interakcí, ne jen „léčit“ jedince.

Klíčové koncepty, které je dobré znát

• cirkulární kauzalita - myšlenka, že příčina a následek jsou ve vzájemném kruhu. Například "matka se brání, aby ji dcerka nezranila" a dcerka reaguje „vyhýbáním se“, což matku vede k ještě silnějšímu poutu.
• homeostáza - rodinný systém chce zůstat stabilní, i kdyby to znamenalo udržovat dysfunkční vzorce.
• změna I. řádu - úprava chování jednotlivých členů, aniž by se měnila struktura systému.
• změna II. řádu - zásadní transformace systému, např. redefinování rolí nebo hranic.

Praktické nástroje terapie

Terapeut obvykle začíná dvěma základními technikami, které pomáhají vizualizovat a narušit opakující se cykly.

1. genogram - grafické schéma rodinné historie (obvykle 3 generace). Umožňuje odhalit, kde se podobné konflikty poprvé objevily a jak jsou propojené s dalšími vztahy.
2. cirkulární dotazování - terapeut klade otázky typu „Co se stane, když se otec rozčílí?“ a „Jak na to reaguje matka?“; tím se ukazuje, jak každá osoba „přispívá“ k udržení vzorce.

Mezi další oblíbené intervence patří:

• paradoxní intervence - terapeut „předepisuje" opačné chování, aby narušil očekávaný scénář (např. „zkuste být ještě méně ochotní pomoci").
• sochání (sculpting) - fyzické uspořádání členů rodiny v prostoru podle toho, jak vnímají své vztahy. Díky tomu se hned objeví skryté hranice a napětí.

Jak probíhá typické sezení?

Standardní terapie trvá 60-90 minut a zahrnuje 3-6 členů rodiny. První 2-3 sezení jsou věnována sběru informací (genogram, anamnéza). Následují 4-12 sezení zaměřených na změny I. řádu (často úprava komunikačních vzorců) a pak několik sezení na změnu II. řádu (předefinování rolí, nastavení nových hranic).

Co říkají data?

Metaanalýza Carr (2019) ukazuje, že u dětí s behaviorálními problémy dosahuje systémová terapie úspěšnosti 69 % - oproti individuální psychoterapii 58 %. Jiná studie (von Sydow 2010) uvádí průměr 8-20 sezení pro konkrétní problém a 75 % klientů hlásí zlepšení komunikace.

V českém kontextu se 78 % terapeutů přiznává k používání systémového přístupu, ale pouze 32 % řídí se plným metodologickým rámcem (LIRTAPS 2022). Navzdory tomu 65 % klientů v anketě ČSVP 2022 hodnotí terapii jako „pomáhá pochopit opakující se vzorce“.

Porovnání se samotnou individuální terapií

Krok‑za‑krokem: Jak začít s prací na opakujících se vzorcích

1. Vytvořte genogram - požádejte rodinu, aby během 2‑3 sezení zaznamenala vztahy, svatby, rozvody a významné události. Hledejte opakující se vzorce (např. rozvody po 3. generaci).
2. Identifikujte hlavní cyklus - pomocí cirkulárního dotazování odhalte, kdo „spouští“ reakci a kdo „posiluje“ výsledek.
3. Rozbijte homeostatické síly - použijte paradoxní intervenci nebo sochání, aby rodina viděla jiný možný výsledek.
4. Upravte hranice - definujte, kdo má pravomoc rozhodovat o konkrétních otázkách (např. výchova dětí). Učte členy, jak respektovat nově nastavené hranice.
5. Zavádějte změnu II. řádu - pracujte na redefinování rolí (např. „otec jako emoční podpora“ místo „autorita").
6. Monitorujte pokrok - během každého sezení si zapisujte konkrétní změny v chování, zpětnou vazbu a případné nové vzorce.

Časté úskalí a jak se jim vyhnout

• Neúplná účast - pokud jeden z klíčových členů odmítá přijít, terapie ztrácí sílu. V takové situaci se často používá „částečná terapie“ s konkrétním cílem (např. podpora matky).
• Chybná neutralita terapeuta - terapeut nesmí podléhat jedné straně konfliktu. Pravidelná supervize (minimálně jednou za 4 týdny) pomáhá udržet objektivitu.
• Přetížení terminologií - klienti rychle ztrácejí motivaci, pokud se setkají s příliš mnoha odbornými termíny najednou. Vysvětlujte pojmy příkladem z každodenního života.
• Očekávání rychlých výsledků - změna II. řádu vyžaduje čas. Ukažte klientům, že první úspěchy (zmenšení hádek) jsou signálem, že systém se posouvá.

Co dál? Další kroky po ukončení terapie

Po dosažení hlavního cíle je dobré nastavit „údržbové“ sezení - 1‑2 krát ročně, aby se předešlo návratu starých vzorců. Dále můžete doporučit:

• Pravidelné revize genogramu (každých 2‑3 roky).
• Účast na skupinových workshopech zaměřených na komunikaci.
• Individuální podpora pro členy, kteří potřebují hlouběji zpracovat osobní trauma.

Reference a další čtení

Pro ty, kteří chtějí jít hlouběji, doporučujeme:

• „Praktická rodinná terapie“ - Brožková (2017).
• „Structural Family Therapy“ - Minuchín (1974).
• „Strategic Family Therapy“ - Haley (1981).
• Studie Carr (2019) a von Sydow (2010) - dostupné v odborných databázích.