Když hledáte terapeuta, často se ptáte: Je důležitější, aby byl starší a měl více let zkušeností, nebo stačí, když je mladý, ale energický a skutečně naslouchá? Mnoho lidí si myslí, že terapeut s 20 lety praxe je automaticky lepší než ten, co právě skončil studium. Ale skutečnost je složitější. A v některých případech i přesně opačná.

Zkušenost není jen počet let

Zkušenost terapeuta není to, kolik let seděl v kanceláři. Je to to, co s těmi lety udělal. Mnoho terapeutů s 15 lety praxe se jen opakuje, neustále používá stejné techniky a neřeší své vlastní pocity. Jiní s pěti lety praxe jsou hluboce v procesu učení, čtou, cvičí, chodí na supervize a neustále se ptají: Co se právě děje mezi námi?

Podle výzkumu z Masarykovy univerzity (2023) terapeuti s 5-10 lety praxe dosahují stejných výsledků jako ti s 20 a více lety - v běžných případech úzkosti, deprese nebo problémech v vztazích. Ale když se klient přinese s komplexní poruchou osobnosti, historií zanedbávání nebo dlouhodobým traumatem, pak se rozdíl ukáže. Zkušení terapeuti (nad 15 lety praxe) dosahují úspěšnosti až 68 %, zatímco ti s méně než pěti lety praxe mají kolem 52 %. Proč? Protože umí číst mezi řádky. Umí rozpoznat, kdy klient říká jednu věc, ale cítí úplně něco jiného. Umí nechat ticho, když je potřeba. A neztratí se v emocích, když klient začne křičet nebo se zavře.

Věk terapeuta? Nejde o číslo

Když se ptáte, jestli terapeut musí být starší než vy, odpověď je: ne. Věk samotný není ukazatel. Někteří 35letí terapeuti mají hlubší vnitřní stabilitu než některý 60letý. Některý 28letý terapeut může být víc přítomen než někdo, kdo už 20 let chodí do kanceláře a přestal cítit.

Co opravdu dělá rozdíl, je emocionální dostupnost. Terapeut, který je živý, který se nechává dotknout, který nechce být „ideální odborník“, ale je prostě člověk - ten vytváří skutečnou změnu. Jak říká jedna z klientských zkušeností: „Cítila jsem, že můj terapeut nejen slyšel, co říkám, ale cítil, co jsem neříkala.“ Toto není věk. Toto je přítomnost.

Naopak, terapeut, který je starší, ale uzavřený, který se drží za „profesionální distancí“ a nechce se podělit ani o vlastní pocity, není pro vás dobrý. Duše pozná, co léčí a co je jen náhražka. Když se terapeut úplně uzavře, nedojde k setkání duší - a to je právě to, co v psychoterapii mění životy.

Co dělá terapeutický vztah?

Největší překvapení výzkumů: nejdůležitější faktor úspěchu psychoterapie není technika, nejsou certifikáty, ani počet let praxe - je to vztah.

92 % klientů říká, že klíčové je, že terapeut naslouchá. 87 % říká, že je důležité, aby v nich vznikla důvěra. 78 % cítí, že terapeut musí dát nějaké užitečné nástroje - ne teorie, ale konkrétní věci, které můžou vyzkoušet doma.

A co věk? Jen 23 % klientů považuje věk terapeuta za důležitý. Počet let praxe? Jen 31 %. To znamená, že tři z čtyř lidí si nevšimnou, jestli je terapeut 30 nebo 50. Všimnou si, jestli se cítí bezpečně. Jestli se mohou rozbít. Jestli je někdo, kdo je tam, nejen aby „řešil problém“, ale aby byl s nimi.

Terapeutický vztah není jako lék, který dáte na stůl. Je to jako taneční pár. Jestli se vám s někým líbí, jak se pohybuje, jak se dotýká, jak se vás ptá - to je to, co dělá rozdíl. A to se nedá změřit v letech.

Když zkušenost způsobuje škodu

Někdo si myslí, že čím více let praxe, tím méně riziko. Ale to není pravda. Zkušený terapeut může být nebezpečnější než začátečník - pokud je zneužívá svou autoritu.

Studie z Inpsy.fss.muni.cz (2023) upozorňuje: terapeut bez vlastní stability - bez vlastního života mimo kancelář - může způsobit klientovi újmu. Jak? Tím, že přenáší své vlastní nevyřešené problémy na klienta. Třeba že se snaží „zachránit“ klienta, protože se sám necítí dostatečně důležitý. Nebo že se chová jako „moudrý otec“, protože nemá jiný způsob, jak se cítit v pořádku.

Takto se může stát, že klient přijde za pomoci a odejde s větším pocitem viny, než když přišel. Ne protože terapeut byl zlý. Ale protože nevěděl, kde končí jeho potřeba a začíná potřeba klienta.

Proto je důležité nejen počet let, ale pravidelná supervize - kde terapeut mluví se zkušeným kolegou o svých pocity, o tom, co se děje mezi ním a klientem. A vlastní terapie. Každý dobrý terapeut má svou vlastní terapii. Ne proto, že je „poškozený“. Ale protože chce být přítomen - a to se dá jen tehdy, když si sám vědomě řeší své vnitřní světy.

Co hledat, když vybíráte terapeuta

Nechte si vysvětlit, jak terapeut pracuje. Nechte si říct, jak se chová, když klient přijde s emocí, která ho rozruší. Když klient začne plakat - zůstane s ním? Nebo se snaží „zklidnit“? Když klient řekne: „Nechápu, proč to dělám“ - odpoví mu, co si myslí, nebo se zeptá: „Co si myslíš ty?“

Zeptejte se: „Máte nějakou vlastní terapii?“ Pokud se zaváhá nebo řekne: „To je osobní věc“, je to červená vlajka. Výborný terapeut nechce být „neporazitelný“. Chce být člověk, který ví, že se také může ztratit - a proto se neustále učí.

Podívejte se na to, jak se terapeut chová na prvních sezeních. Nechte si říct, jaké jsou první výsledky. Klienti, kteří zažili změnu, často říkají: „Už po třech sezeních jsem cítila, že se můžu nechat vyslechnout.“ To je důležitější než to, kolik let terapeut pracuje.

Nechte se nechat vyzkoušet. Nejde o to, jestli je terapeut „nejlepší“ - ale jestli je pro vás ten správný. A to se dá zjistit jen jedním způsobem: zkusit.

Co se stane, když nezvolíte správného terapeuta?

Největší riziko není, že se terapie nezdaří. Je to, že se zhorší.

Když se klient necítí bezpečně, začne si myslet: „Já jsem problém.“ Ne že problém je v situaci, v rodině, v systému. Ale že je on sám něco špatného. To se stává, když terapeut příliš rychle kritizuje, nebo když se chová jako „soudce“. Když terapeut neumí přijmout ticho, když klient mlčí - může ho vytlačit z procesu. Když se terapeut příliš zasahuje do života klienta - může ho závislým.

Nejhorší je, když klient přijde s nádechem naděje a odejde s větší sebepochybností. A pak se rozhodne: „Psychoterapie nepracuje.“ A to je škoda. Protože psychoterapie funguje. Ale jen, když je vztah správný.

Psychoterapie není poslední řešení pro ty, kdo trpí vážnými poruchami. Je to cesta pro každého, kdo chce lépe porozumět sobě. Jak říká Jiří Růžička: „Je to cesta ke svobodě.“ A svoboda nezačíná tím, že vás někdo „napraví“. Začíná tím, že vás někdo vidí.