Arteterapie pro děti není jen o tom, jak dobře kreslí. Je to o tom, co se skrývá za čarami, barvami a tvarůmi, které dítě vytváří, když nemá slova. V Česku se tato metoda už desítky let používá v diagnostických ústavech, školách i terapeutických centrech, a přitom mnoho rodičů stále neví, jak moc může pomoci.

Proč děti potřebují jinou cestu než hovor

Mnoho dětí nemůže říct, co je trápí. Ne proto, že nechápou, ale protože slova prostě neexistují. Co když se dítě bojí říct, že ho rodiče nechávají samotné? Nebo že se bojí školy, protože ho někdo trápí? Nebo že se cítí zodpovědné za rozvod rodičů? Tyto věci se v hlavě krouží, ale nejdou vyslovit. A právě tady začíná arteterapie.

Kreslení, lepení, modelování z hlíny, kreslení na papíře - to všechno je jazyk, který dítě zná od narození. Předtím, než se naučí mluvit, umí vytvářet. A právě tento přirozený způsob výrazu se v arteterapii využívá jako hlavní nástroj. Nejde o to, aby výsledek vypadal jako umělecké dílo. Nejde o to, jestli je domeček nakreslený správně. Jde o to, co se dítěti stalo, když kreslilo ten domeček s prázdným oknem. Co cítilo, když vybralo červenou barvu místo modré? Kdo je ta postavička v rohu, která nikdy neříká nic?

Co se děje v terapeutickém procesu

Arteterapie není jen „něco nakresli a uvidíme“. Je to pečlivě strukturovaný proces, který probíhá mezi třemi základními prvky: dítětem, jeho výtvorem a terapeutem. Tento trojúhelník je klíčový. Terapeut neanalyzuje dílo jako lékař, který čte RTG. Neříká: „Tohle je znamení úzkosti.“ On se k dítěti přistupuje jako k průvodci, který se ptá: „Co se ti stalo, když jsi kreslil tu postavu?“

Práce s vytvářením má tři úrovně: formu, proces a obsah. Forma je to, jak je obrázek nakreslený - velikost, poloha, detaily. Proces je to, jak se dítě chová, když kreslí: zda je rychlé, zda se zastavuje, zda mění barvy, zda kreslí a pak to všechno smaže. Obsah je to, co se na obrázku zobrazuje - zvířata, lidé, domy, stromy, temnoty.

Většina českých arteterapeutů používá eklektický přístup. To znamená, že se neřídí jednou teorií, ale kombinují různé metody podle potřeb dítěte. Některé děti potřebují jen prostor, kde mohou kreslit bez hodnocení. Jiným pomůže, když terapeut přidá příběh: „Co se stalo s tím drakem, který se vysvobodil z řetězů?“

Proč je to efektivní - věda a praxe

Výzkumy z České arteterapeutické asociace ukazují, že arteterapie pomáhá dětem s poruchami pozornosti, autismem, emocionálními poruchami i s následky zneužívání. Děti, které prošly traumatem, často nechápou, co se stalo. Kreslení jim dává bezpečný způsob, jak to „vytisknout“ ven. Nejenom že se emocionální zátěž snižuje, ale také se začínají učit, jak se s ní vypořádat.

Ve školách se arteterapie používá i jako prevence. Děti, které se cítí izolované, často začínají kreslit samy sebe jako malé postavičky v koutě strany. Terapeut to včas zahlédne a začne s nimi pracovat, než se problém zvětší. V jedné studii z Olomouce, kde se arteterapie prováděla v základní škole, se u 78 % dětí s nízkou sebevědomostí po šesti měsících zvýšila schopnost komunikovat s vrstevníky. Ne proto, že jim někdo řekl, že musí být odvážnější. Ale protože se přes kreslení naučily, že jejich hlas má smysl.

Rozdíl mezi uměním a terapií

Mnoho škol a dětských center má „tvůrčí hodiny“. Děti kreslí, lepí, modelují - a všechno je to skvělé. Ale to není arteterapie. Rozdíl je v kontextu. V umělecké hodině je cílem vytvořit něco hezkého. V arteterapii je cílem pochopit, co se uvnitř dítěte děje. A to vyžaduje odborníka.

Česká arteterapeutická asociace stanovuje, že k práci v arteterapii je potřeba specializované vzdělání. Ne stačí být umělec nebo učitel. Musíte mít základní psychologickou přípravu, znalosti vývoje dítěte, a hlavně - zkušenosti s terapeutickým vztahem. Výukové programy jsou akreditovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. A i když se v posledních letech objevuje spousta „kreativních pracovníků“, kteří se nazývají arteterapeuty, pravá arteterapie funguje jen v bezpečném, odborně řízeném prostředí.

Co děti kreslí - a co to znamená

Není možné přiřadit jedno znamení k jedné kresbě. Ale některé vzory se opakují a jsou důležité:

• Postavy bez obličejů - často znamenají pocit neidentity nebo strachu z toho, kdo vlastně jsou.
• Velké stromy s kořeny, které se táhnou až do spodního okraje papíru - mohou ukazovat potřebu pevné podpory, možná i strach z toho, že by se mohly „vytrhnout“.
• Barvy: červená, černá, šedá - pokud se objevují opakovaně a bez důvodu, mohou signalizovat vnitřní napětí nebo traumata.
• Dům bez dveří nebo oken - často znamená pocit uzavřenosti, nebo strach z kontaktu s vnějším světem.

Nikdy neinterpretujte kresbu sami. To je důležité. Pokud dítě kreslí černý domeček, neříkejte: „Ty se cítíš smutný.“ Místo toho se zeptejte: „Co se stalo, když jsi ten domeček kreslil?“ A pak poslouchejte. Ticho, které následuje, je často důležitější než odpověď.

Kde najít odborníka v Česku

Arteterapeuti pracují v různých zařízeních: v dětských diagnostických ústavech, psychosociálních centrech, některých školách, ale také v soukromé praxi. Pokud hledáte odborníka, nejistější způsob je kontaktovat Českou arteterapeutickou asociaci. Tam mají seznam registrovaných terapeutů, kteří splňují standardy vzdělání a supervision.

Některé obce, například Olomouc, Brno nebo Plzeň, mají i veřejné programy, kde je arteterapie zdarma nebo s nízkou příspěvkovou částkou. V Praze je například program „Kreslíme srdcem“ pro děti z rodin s nízkým příjmem. Pokud máte podezření, že dítě potřebuje pomoc, nečekejte, až se situace zhorší. Arteterapie funguje nejlépe, když je začátek včasný.

Co můžete dělat doma - bez terapeuta

Nemusíte být odborník, abyste podpořili dítě. Můžete začít jednoduše:

• Nechte dítě kreslit, aniž byste se ptali, co to je. Neříkejte: „To je krásné!“ nebo „Tohle bys mohl udělat líp.“
• Připravte čistý papír a barvy a dejte jim prostor. Nechávejte je kreslit, když chtějí - ne jen když „máte čas“.
• Pokud dítě něco ukáže, zeptejte se: „Co se ti stalo, když jsi to nakreslil?“ A pak se zatáhněte. Neřešte, nevysvětlete, neřešte. Pouze poslouchejte.
• Nechte kresby v klidu. Nenechávejte je vymazávat. I ty, které vypadají jako „špatné“.

Nejde o to, aby dítě vytvořilo „správný“ obrázek. Jde o to, aby se cítilo viděné. A kresba je jedním z nejsilnějších způsobů, jak to dosáhnout.

Co se stane po několika sezeních

Není to okamžitý zázrak. Ale po 6-10 sezeních se často objevují změny:

• Dítě začne mluvit více - nejen o kresbách, ale o životě.
• Sníží se agresivita nebo úzkostné chování.
• Začne vybírat barvy, které dříve nechávalo bokem - například modrou nebo žlutou.
• Postavy na kresbách se začnou pohybovat - nejsou už jen v koutě, ale v centru.

Největší změna? Dítě začne říkat: „To jsem já.“ A to je ten okamžik, kdy se uzdravení začíná.