Chronická anorexie není jen dlouhodobá dieta. Je to vážná psychická nemoc, která se zakotvuje v hlavě a postupně přebírá kontrolu nad celým životem. Pokud trvá déle než pět let, mluvíme o chronickém průběhu - a v tomto stádiu už nejde jen o to, jestli se někdo jí. Jde o to, jak přežít samotného sebe.

Co znamená, že je anorexie chronická?

Chronická anorexie znamená, že pacientka po letech stále nezískala trvalé zlepšení, i když prošla standardní léčbou. Některé ženy se s tímto stavem potýkají desítky let. V Česku se podle výzkumů objevuje u 20-30 % pacientek s anorexií, a z nich každá desátá zemře kvůli komplikacím. To je nejvyšší úmrtnost ze všech psychiatrických poruch.

Nejde o to, že by se pacientka „nechce vyléčit“. Většinou si ani neuvědomuje, že je nemocná. Její mysl je přeplněná nesprávnými přesvědčeními: „Když sním více, budu tuková“, „Tělo mi říká, že jsem příliš těžká“, „Jestli nebudu kontrolovat jídlo, ztratím kontrolu nad životem“. Tyto myšlenky nejsou jen návyk - jsou jako program, který se opakuje každý den, každou hodinu, každou chvíli.

Proč psychoterapie je jediná cesta k opravě?

Léčba chronické anorexie není otázkou léků nebo diet. Bez psychoterapie se tělesná hmotnost může zvýšit, ale myšlenky zůstanou stejné. A když se zpět vrátí stres, ztráta, úzkost - většinou se porucha opakuje. To je důvod, proč 40-50 % pacientek zažije relaps během prvních pěti let po léčbě.

Psychoterapie se zaměřuje na hluboké změny: jak se člověk cítí o svém těle, jak reaguje na kritiku, jak komunikuje s druhými, jak se vypořádává s emoce. Většina lidí si neuvědomuje, že anorexie je vlastně způsob, jak říct: „Nechte mě v pokojí“ nebo „Nevíte, jaký jsem stres“ - jenže místo slov používá hlad a výživový odpor.

Které psychoterapeutické přístupy fungují?

Neexistuje jedna „správná“ metoda. U chronické anorexie funguje nejlépe kombinace několika přístupů:

• Kognitivně behaviorální terapie (CBT) - pomáhá identifikovat a změnit špatné myšlenky. Například: „Když sním chléb, zhubnu“ nebo „Tělo mi říká, že jsem příliš velká“. Terapeut pomáhá pacientce zjistit, že tyto myšlenky nejsou pravda - jen představa, kterou si mozek vytvořil.
• Interpersonální terapie - řeší vztahy. Mnoho pacientek s chronickou anorexií má problémy s blízkými lidmi. Jídlo se stává jediným způsobem, jak říct: „Nechápu, jak se k někomu připojit“.
• Psychodynamická a psychoanalytická terapie - prohlubuje porozumění kořenům poruchy. Často se ukazuje, že anorexie vznikla jako reakce na trauma, zanedbání nebo potřebu kontroly v situaci, kde jinak nebyla žádná.
• Rodinná terapie - zvláště u mladistvých. Rodina není „vinař“ - ale klíčovým partnerem v léčbě. Když se rodiče naučí, jak podporovat, ne kontrolovat, výsledky se zlepšují.

V Česku se například PhDr. Krch věnuje dlouhodobě kognitivně-behaviorálnímu přístupu, který se ukázal jako nejúčinnější u pacientek s trvalými myšlenkovými schématy. Práce je pomalá - někdy trvá roky - ale změny jsou trvalé.

Co se děje během terapie?

Terapie nezačíná tím, že se pacientka „musí jíst“. Začíná tím, že se začne důvěřovat.

U chronické anorexie je terapeutická aliance těžce budovaná. Pacientka často odmítá léčbu, ale zároveň se chce vyléčit. To je paradox. Někdy se přihlásí na konzultaci, pak zmizí na měsíc. Občas přijde s těžkým stresovým zážitkem - a zase se vrátí k hladu jako k bezpečnému úkrytu.

Terapeut neříká: „Jez!“. Říká: „Co se stalo, když jsi se rozhodla nejíst dnes?“ Nebo: „Co ti to dalo?“ Tímto způsobem se pomalu odhalí, že jídlo není problém - problém je to, co jídlo nahrazuje: pocit kontroly, bezpečí, identity.

Behaviorální techniky se používají hlavně v nemocnici. Například: když pacientka získá 1 kg, dostane přístup k vycházce, k návštěvě přátel, k volbě jídel. Tyto výhody nejsou odměnou - jsou důkazem, že život může být lepší i bez hladu.

Kdo je v týmu léčby?

Chronická anorexie vyžaduje tým. Nikdo to nezvládne sám.

• Psychiatr - vyšetřuje případ, řeší komorbidity jako úzkost, depresi, OCD.
• Klinický psycholog - provádí psychoterapii.
• Výživový specialist - navrhuje jídelníček, ale neříká, co má jíst - jen pomáhá pochopit, jak tělo funguje.
• Internista - sleduje tělesné komplikace: ztrátu kostní hmoty, srdeční problémy, poruchy elektrolytů.
• Pedopsychiatr - pokud je pacientka dítě nebo mladistvá.

Bez tohoto týmu je riziko selhání velmi vysoké. Léčba je nejen o jídle - je o tom, jak obnovit celý život.

Co je cílem léčby?

Krátce: nejen zhubnout, ale znovu žít.

Krátkodobý cíl je dosáhnout tělesné hmotnosti 90 % ideální hmotnosti pro věk a výšku. Ale to není konec. Dlouhodobý cíl je jiný: schopnost zvládat stres bez hladu, mít vztahy, cítit se dobře ve vlastní kůži, nechat se vedenou svými potřebami, ne bolestí.

Největší úspěch není váha. Je to, když pacientka řekne: „Dnes jsem se rozhodla jíst, protože jsem měla hlad. Ne proto, že jsem se bála, že budu příliš tlustá.“

Co se stane, když se léčba nepovede?

Když se léčba nezdaří, nemoc se nezhoršuje jen fyzicky - zhoršuje se duševně. Pacientky často ztrácejí všechny vztahy, ztrácejí práci, přestávají mít naději. Některé se stávají „zamčenými“ ve svém těle - nevidí se jako ženy, ale jako „tělo, které musí být kontrollováno“.

Je důležité pochopit: neúspěch není vina pacientky. Je to výsledek toho, že systém nebyl dostatečně přizpůsobený. Chronická anorexie potřebuje dlouhodobou, individuální péči - ne 12 týdnů terapie a pak „dobrou noc“.

Je možné se vyléčit?

Ano. Ale ne všechny se vyléčí stejně.

Některé ženy se vyléčí během pěti let. Jiné potřebují deset. Některé se nikdy nevrátí k „normálnímu“ jídlu - ale naučí se žít s tím, že jídlo je jen součást života, ne jeho smysl.

Největší příběh, který jsem kdy slyšel, byl o ženě, která měla anorexii 22 let. V 40 letech se rozhodla, že chce žít pro své děti - ne pro hlad. Začala s terapií, nejprve jen půl hodiny měsíčně. Postupně se naučila jíst, plakat, říct „ne“, cítit se vinená, a pak - nevědět, proč.

Nebyla „vyléčená“. Byla živá.

Co můžeš udělat, když máš blízkou osobu s chronickou anorexií?

Neříkej: „Jez!“

Řekni: „Vím, že to je těžké. Nechci, abys jela sama.“

Neříkej: „Máš to pod kontrolou.“

Řekni: „Nechci, abys měla tolik bolesti.“

Nezatěžuj ji otázkami o váze. Nevyžaduj rychlé výsledky. Nezatěžuj ji odpovědností za tvůj strach.

Navrhněte společnou návštěvu terapeuta. Ne jako „záchranu“, ale jako „pomoc, kterou si zasloužíš“.

A nezapomeň: ty také potřebuješ podporu. Rodiče, partneři, přátelé - všichni jsou zraněni. Není to váš problém vyřešit. Je to váš problém podpořit.

Co je nového v léčbě?

Moderní přístup už neřeší „kolik jídelníčků“ - ale „kdo jsi?“

U chronické anorexie se v posledních letech posouváme k personalizované léčbě. To znamená:

• Nejde jen o anorexii - jde o to, jak se ta porucha spojuje s úzkostí, traumatem, sebevědomím.
• Terapie se přizpůsobuje věku, pohlaví, kulturnímu prostředí, rodinnému systému.
• Nejsou „standardní protokoly“ - jsou „cesty“, které se vytvářejí spolu s pacientkou.

Naše zkušenosti v Olomouci ukazují, že když se pacientka cítí viděná - ne jako „pacientka s anorexií“, ale jako „žena, která bojuje“ - začíná věřit, že změna je možná.