Kolektivní trauma není jen součet jednotlivých zranění. Je to hluboké, společné zranění, které celé společnosti zůstává po válce, invazi, přírodní katastrofě nebo politickém násilí. Když se celá komunita najednou ocitne v extrémní situaci - když se rodiny rozpadají, domovy zanikají, důvěra v instituce ztrácí smysl - nejde už jen o to, co každý člověk prožívá. Jde o to, co společnost společně nosí, skrývá, zapomíná, ale nezapomíná.

Co je kolektivní trauma skutečně?

Kolektivní trauma vzniká, když událost, která zasáhne stovky, tisíce nebo dokonce miliony lidí, přestane být jen historickou skutečností a začne žít v paměti, jazyce, tělech a vztazích. Nejde o to, že každý má svůj šok - jde o to, že všichni sdílejí stejný šok. V Česku to bylo po roce 1968, kdy sovětské tanky zastavily Pražské jaro. Lidé nejen ztratili naději, ale i důvěru v to, že jejich hlas něco změní. Tohle trauma nezmizelo, když se tanky odvezly. Zůstalo v mlčení, v očích starších, v tichých křížích na hřbitovech, v těch, kteří se nikdy neozvali.

Na rozdíl od individuálního traumatu, které se léčí v tiché místnosti s terapeutem, kolektivní trauma se léčí veřejně. Nejde o to, aby každý měl svou terapii. Jde o to, aby společnost přiznala, co se stalo. Pokud to nepřizná, trauma se přenáší do další generace - rodiče, kteří se neodváží mluvit, děti, které cítí něco, co nemohou pojmenovat. To je transgenerační přenos. A není to jen psychologický jev. Je to sociální, kulturní a dokonce politický jev.

Proč se trauma nezpracuje samo?

Lidé často věří, že čas vše zahojí. Ale trauma není rána, která se sama zahojí. Trauma je jako zlomená kost, kterou necháte bez závitu. Může se zasarat, může se posunout, může způsobit bolest i desítky let poté. Kolektivní trauma se nezpracuje samo, protože neexistuje „všichni jsme to přežili“ - existuje „všichni jsme to zatlačili“. A to zatlačování je nejnebezpečnější fáze.

Podle výzkumů, které analyzovaly období 1968-1975, trauma v české společnosti nezmizelo, když se začala normalizace. Naopak - stalo se z něj základní struktura. Lidé se naučili mlčet. Učili se, že otázky jsou nebezpečné. Učili se, že mluvit o minulosti znamená riskovat budoucnost. A tohle učení se přenášelo doma, ve škole, v práci. Děti, které nevěděly, proč tatínek plakal, když slyšel hudbu z roku 1968, nevěděly, že to není jen smutek. Bylo to zranění, které nebylo pojmenované.

Co se děje v tělech a mysli?

Kolektivní trauma se neukládá jen do paměti. Ukládá se do těl. Lidé, kteří prožili válku nebo invazi, často trpí neustálou napětím. Nespí dobře. Zavírají se. Nevěří lidem. Věří pouze vlastnímu tělu - a to tělo jim říká: „Ještě není bezpečno.“

Psychologické následky jsou známé: úzkost, depresivní stavy, PTSD, nespavost, výbuchy vzteku, odstup od blízkých. Ale nejhorší je to, co není vidět: ztráta smyslu, pocit, že svět je nebezpečný, že někdo nás zradil, že nikdo nezvládne pochopit. A když se to stane celé společnosti, začínají se rozpadat vazby. Rodiny se rozpadají. Kamarádi se nevidí. Lidé se stávají izolovanými ostrovy.

Kdo může pomoci?

Léčba kolektivního traumatu není věc jen pro psychologa. Je to věc celé společnosti. Ale začíná u lidí, kteří mají odvahu mluvit - a u těch, kteří mají odvahu naslouchat.

První krok je uznání. Bez toho, aby společnost přiznala, co se stalo, není žádná léčba. Není to otázka viníků a obětí. Je to otázka pravdy. A pravda není jen o faktech. Je to o tom, co lidé cítili. Co cítili ti, kteří byli vystřelováni? Co cítili ti, kteří se neodvážili vstát? Co cítili ti, kteří to všechno řídili?

Druhý krok je výslech. Nejen v soudních sálech. Ale v školách, ve veřejných diskusích, v místních kulturních centrech. Když se lidé mohou vyprávět - bez strachu, bez soudce, bez toho, že je někdo vyhodnotí - začíná proces zhojení. Není to terapie. Je to přiznání. A přiznání je první krok k svobodě.

Třetí krok je společná paměť. Když se vytvoří knihovna, památník, výstava, film, píseň - něco, co všichni mohou vidět, slyšet, dotknout se - trauma přestává být jen vaším tajemstvím. Stává se naší příběhem. A to je první krok k odolnosti.

Co dělají terapeuti v praxi?

Ve skupinové terapii se nejedná o to, aby každý řekl svůj příběh. Jde o to, aby se všichni naučili poslouchat. Když jeden člověk řekne: „Můj otec se nikdy neozval o roce 1968, ale věděl jsem, že to znamenalo něco hrozného“ - a druhý řekne: „Můj otec byl v bezpečnostních složkách a věděl, že to byl špatný krok, ale nemohl říct nic“ - tak se mezi nimi vytváří most. Nejde o to, kdo má pravdu. Jde o to, kdo je slyšen.

Moderní přístupy kombinují tělesně orientovanou terapii, narativní terapii a práci s kolektivní pamětí. Tělesně orientovaná terapie pomáhá lidem, kteří jsou „zamrzlí“ v těle - kteří se neodváží dýchat hluboce, protože se bojí, že se to zase stane. Narativní terapie pomáhá lidem přepsat svůj příběh - ne z pohledu oběti, ale z pohledu přeživšího. A práce s kolektivní pamětí znamená, že se lidé učí, že jejich zkušenost není jedinečná. Je součástí většího celku.

Co se stane, když trauma nezpracujeme?

Když nezpracujeme trauma, stává se z něj zdroj konfliktu. Když se v rodině neříká o minulosti, děti se učí, že mluvit o bolesti je špatné. A tohle se přenáší do politiky. Když se v politice neříká o minulosti, lidé se stávají návštěvníky krajních hnutí - protože jim někdo říká: „Víš, co se stalo? Já ti to řeknu.“

Společnost, která nezpracuje své trauma, se stává zranitelnou. Zranitelnou na manipulaci. Zranitelnou na návraty minulosti. Zranitelnou na to, že se lidé budou obviňovat, ne že by se snažili pochopit. A to je nejhorší. Protože pochopení je první krok k míru. A mír není jen absence války. Je to přítomnost důvěry.

Co může každý udělat?

Není potřeba být terapeutem, aby jsi pomohl. Stačí být člověkem, který naslouchá.

• Pokud máš rodiče nebo prarodiče, kteří přežili válku nebo invazi - dej jim prostor mluvit. Neříkej: „To je už dávno.“
• Pokud jsi ve škole nebo ve firmě - podpoř výstavy, rozhovory, dokumenty o minulosti. Nech je být. Nech je být i když jsou nepříjemné.
• Pokud jsi ve veřejné komunikaci - nepoužívej slova jako „překonali“, „přežili“, „zapomněli“. Používej „přiznali“, „slyšeli“, „pochopili“.
• Pokud jsi v roli vedení - podpoř programy, které pomáhají lidem mluvit o svých zkušenostech. Nezakáž je. Nezakáž je, protože to není slabost. Je to odvaha.

Je možné zhojit kolektivní trauma?

Ano. Ale ne rychle. A ne jednou. A ne jen v jedné místnosti.

Zhojení kolektivního traumatu trvá desítky let. V Německu to trvalo 40 let, než se začalo mluvit o Holocaustu ve školách. V Jižní Africe to trvalo 20 let, než se vytvořila Komise pravdy a smíření. V Česku to trvalo 25 let, než se začaly objevovat první knihy, které mluvily o roce 1968 bez strachu.

Zhojení není o tom, aby se všechno „vyřešilo“. Je to o tom, aby se přestalo skrývat. Je to o tom, aby se přestalo bát mluvit. Je to o tom, aby se lidé naučili, že jejich zkušenost je platná - i když se nikdo neodvážil slyšet.

A to je největší léčba: přiznání, že to bylo špatné - a že to můžeme říct nahlas.