Sebepoškozování není způsob, jak skončit život. Je to způsob, jak přežít život. Když člověk řeže, pálí nebo škrábe své tělo, nechce zemřít. Chce, aby přestala bolet mysl. V Česku se to stává stále častějším problémem, zejména mezi teenagerky a mladými ženami. Podle dat z roku 2021 se alespoň jednou v životě sebepoškozováním zabývalo přibližně 17 % adolescentů ve věku 14-17 let. A přesto většina lidí - i odborníků - pořád myslí, že to je jen „výkřik o pomoc“ nebo „rozmar“. To je nepravda. NSSI (non-suicidal self-injury) je komplexní psychologický mechanismus, který si vyžaduje odborný přístup - a psychoterapie je jediná metoda, která skutečně pomáhá.

Co vlastně NSSI je?

NSSI, neboli non-suicidal self-injury, je záměrné fyzické poškozování vlastního těla bez přání zemřít. Toto chování není náhodné. Není to „výkřik“, ani „moda“. Je to systém, který mozek vyvinul, aby zvládl nesnesitelnou psychickou bolest. Většina lidí, kteří sebepoškozují, to dělají, protože cítí, že se „nic neděje“. Jsou vyčerpání, zmatení, plní viny nebo hněvu - a fyzická bolest jim dává okamžitou úlevu. Mozek při bolesti uvolňuje endorfiny a opioidy. To je jako přírodní lék, který zasypává emocionální bouři. Ale toto „léčení“ má cenu: kůže, kosti, důvěra, život.

Nejčastější metody v Česku: řezání (78 %), pálení (42 %), škrábání (35 %). Místa: zápěstí (63 %), paže (57 %), stehna (48 %). Průměrný věk první epizody je 15,3 roku. A přestože se to často vyskytuje u žen (74 %), muži mají vyšší riziko, že se z toho dostanou do sebevražedného cyklu - 2,3krát častěji než ženy.

Proč to dělají? Motivace, které nikdo nechce slyšet

Nikdy jste neviděli, jak se člověk pořezává, protože to nevidíte. Ale když se to stane, nejde o „chcete být vidět“. Jde o to, že:

• 76 % lidí to dělá, aby uklidnilo silné emoce - hněv, úzkost, pocity viny.
• 58 % to dělá, protože cítí „numbness“ - žádný pocit, žádný život, žádný výraz. Fyzická bolest je jediná věc, která je „reálná“.
• 49 % to dělá jako trest - „zasloužím si to“, „jsem špatný“.
• 42 % nemá slova. Nemůže říct: „Mám strach“, „Je mi špatně“, „Nikdo mě neslyší“. Takže tělo mluví za něj.

Podle výzkumu z Dětské krizové linky (2020) 82 % lidí říká: „Potřebuju jen, aby přestalo bolet.“ To není manipulace. To je výkřik z hlubokého úzkosti, kterou nikdo neviděl.

Jak psychoterapie opravdu pomáhá?

Psychoterapie není „povídání o pocity“. Je to přesná, strukturovaná práce, která přesměrovává mozek. Nejúčinnější metody v Česku:

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT)

Pracuje s myšlenkami a chováním. Cíl: najít spouštěče - co přesně se stane před tím, než se někdo pořezá? Je to stres na škole? Kritika rodičů? Pocit, že „nikdo nechápe“? KBT pomáhá lidem rozpoznat tyto vzory. A pak jim dává nástroje: místo řezání - třeba intenzivní cvičení, studená sprcha, kreslení, psaní na papír. V Česku má KBT úspěšnost 65-75 % v redukci epizod.

Dialekticko-behaviorální terapie (DBT)

Tato terapie byla vyvinuta v USA, ale v Česku se stala zlatým standardem. Vytvořila ji Marsha Linehan pro lidé s hranicovou poruchou osobnosti, ale funguje i u běžného NSSI. DBT se zaměřuje na čtyři sloupky:

• Tolerování stresu - jak přežít moment, kdy chceš sebepoškozovat, ale nechceš to dělat.
• Regulace emocí - jak poznat, co cítíš, a jak to změnit.
• Interpersonální efektivita - jak říct: „Potřebuju pomoct“, aniž bys se cítil sám.
• Prítomnost - jak být tady a teď, ne v minulosti nebo budoucnosti.

DBT má úspěšnost 70-80 %. Mnoho lidí říká: „Technika TIPP (teplota, intenzivní cvičení, pátrání, pálení) mi zachránila život.“ Například: když se chceš řezat, zabalíš si ruce do ledových věcí, běžíš 10 minut, zavoláš někomu, nebo se zvedneš a křičíš do polštáře. To není „hodně“, to je fyzický přepínání.

Přijímací a zavazovací terapie (ACT)

ACT není o tom, aby se člověk „vyléčil“ z emocí. Je to o tom, aby se naučil být s nimi. „Nechám se bolet. Ale nebudu to dělat.“ ACT pomáhá lidem najít své hodnoty - co jim ve skutečnosti dává smysl? Rodina? Tvůrčí práce? Svoboda? A pak to používá jako kompas. Když se chceš řezat, ptáš se: „Je to to, co chci, nebo jen to, co mi pomůže přežít?“

Když terapie nefunguje - proč?

Není to zbytečné. Ale někdy nefunguje. Proč?

• Dlouhé čekání - průměrně 3,2 měsíce na začátek terapie v Česku. Když se člověk rozhodne, že potřebuje pomoc, nemůže čekat 100 dní.
• Nedostatek odborníků - jen 15 % terapeutů v Česku má specifické školení pro NSSI. Většina neví, jak rozlišit NSSI od sebevraždy. A to je zásadní. Pokud terapeut řekne: „To je sebevražda“, může to zhoršit všechno.
• Stigmatizace - 68 % lidí, kteří sebepoškozují, říká, že je okolí považuje za „blázny“, „zločince“, „děti, které potřebují pozornost“.
• Neúčinná terapie - některé terapeuty dají klientovi jen papírové formuláře na sledování nálad. To není terapie. To je administrativa.

Jeden klient z fóra ditekrize.cz napsal: „Po 6 měsících KBT pořád nevím, jak nahradit pořezávání.“ To je problém systému. Terapie musí být aktivní, konkrétní, fyzická. Ne jen „napiš, co cítíš“.

Co se děje v Česku - a co se změní

Je to lepší. Ale ještě moc pomalu.

• V roce 2022 byl spuštěn národní projekt „Nepoškozuj se“ - 45 preventivních pracovníků v školách.
• Česká lékařská komora doporučuje 12-18 měsíců terapie, 1x týdně.
• Do roku 2025 budou všechna K-centra certifikována pro práci s NSSI.
• Ministerstvo zdravotnictví zvýšilo financování o 18 % v roce 2022.
• Podle GfK z roku 2022 už 68 % veřejnosti považuje NSSI za zdravotní problém - ne za rozmar.

Největší problém? Koordinace. Mezi školou, zdravotnictvím, sociálními službami a rodinou není žádný systém. Když dítě přijde z školy, má zranění, škola zavolá rodičům, rodiče zavolají terapeuta, terapeut zavolá K-centrum, K-centrum má čekací dobu 4 měsíce. Zatímco dítě sebepoškozuje každý den.

Co můžeš udělat - pokud jsi rodič, učitel nebo kamarád

Necháš to být. Neříkáš: „Proč to děláš?“ Neříkáš: „To je špatné.“ Neříkáš: „Vypadáš jako závislý.“

Říkáš: „Vidím, že ti to dělá škodu. Chceš, abych ti pomohl?“

Říkáš: „Nemusíš to dělat sám. Já tě slyším.“

Říkáš: „Necháme to být. Ale zkusíme něco jiného.“

A pak najdeš terapeuta, který má certifikaci pro NSSI. V Česku to jsou především K-centra, Dětská krizová linka a některé soukromé praxe. Zkontroluj, zda terapeut má školení od Institutu pro rozvoj rodiny (120 hodinový kurz). Nejde o titul. Jde o znalost.

Je to vyléčitelné?

Ano. Ale ne rychle. A ne bez podpory. Lidé, kteří projdou terapií, říkají:

• „Naučil jsem se, že bolest neznamená, že jsem špatný.“
• „Už nečekám, až se to zastaví. Už vím, jak to zastavit.“
• „Nemusím být dokonalý. Stačí, že jsem tady.“

Sebepoškozování není konec. Je to začátek hledání - jak žít s bolestí, aniž bys ji musel zničit.