Hranice a bezpečí v dětské terapii nejsou jen pravidla, která si terapeut stanoví. Jsou to základní opory, které dítěti říkají: „Tady jsi v bezpečí. Tady ti někdo věří. Tady ti neudělám škodu.“ Když dítě ví, kde končí jeho tělo, kde začíná druhý člověk a co se smí říct, ale také co nemusí, začíná věřit - nejen terapeutovi, ale i sobě. A bez této důvěry není terapie žádná terapie.

Proč hranice nejsou přísnost, ale ochrana

Mnoho rodičů si myslí, že hranice znamenají „ne“ a „nesmíš“. Ale ve skutečnosti jsou hranice odpovědí na otázku: „Co se stane, když se něco stane?“ Dítě, které neví, kde jsou jeho hranice, se cítí jako loď bez kormidla. Každý dotek, každá otázka, každý návrh na hru - všechno to může být pro něj hrozba. Hranice mu dávají strukturu, která mu umožňuje objevovat svět bez strachu.

Podle definice Matějčka a Langmeiera z roku 1974 je nejlepší zájem dítěte právě v prostředí, kde se cítí bezpečně, kde se orientuje a kde má spolehlivé vztahy. To není teorie - to je každodenní realita. Když terapeut jasně řekne: „Tady se nesmíš dotýkat mého těla“, neříká to: „Jsi špatný.“ Říká to: „Tvoje tělo patří tobě. A já ho respektuji.“

Naopak, když terapeut překračuje hranice - třeba se dotkne dítěte, když to dítě nechce, nebo se snaží vytáhnout z něj informace, které nechce sdílet - dítě se uzavře. A když se uzavře, terapie zastaví. Ne protože dítě „nemá chuť“, ale protože se necítí bezpečně.

Co znamená respektovat hranice v praxi?

Respektovat hranice znamená víc než jen „nedotýkat se“. Znamená to:

• Nezvedat dítě, když to nechce - ani když je to „jen tak“.
• Nezadávat otázky, které dítě nechce odpovídat - ani když se zdá, že „to je důležité“.
• Nepřinášet jídlo, které dítě nechce jíst - i když je to „zdravé“.
• Nefotit dítě, když to říká „ne“ - ani když je to na školní akci nebo v terapeutickém prostoru.
• Nepřinášet své vlastní pocity jako „náhradu“ za dítěte - třeba: „Já bych se cítil smutně, kdybych to viděl.“

Tyto věci nejsou „měkké“ nebo „neprofesionální“. Jsou to základní podmínky pro to, aby dítě vědělo: „Můžu říct ne. A někdo mě slyší.“

Na fóru DetiPatříDomů.cz se jedna maminka z Olomouce v červenci 2022 psala, jak se naučila, že když její 8letá dcera odmítla být fotografována na školní akci, nechala ji být. A co se stalo? Dcera se k ní přišla později sama a řekla: „Maminko, já jsem to dělala proto, že jsem se bála, že mi někdo udělá škodu.“

Respektování hranic není ztráta kontroly. Je to získání důvěry.

Co dělat, když dítě překračuje hranice?

Dítě často překračuje hranice - ne proto, že je zlé, ale protože je zmatené, strašené nebo neví, jak jinak vyjádřit svůj strach. Třeba někdo kousne terapeuta, někdo zničí hračku, někdo se vysměje nebo křičí.

Nejčastější reakce terapeuta? Okamžité ukončení sezení. Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 to dělá 87 % terapeutů. Ale to je špatná odpověď. Ukazuje dítěti: „Když se bojím, tak tě zahodím.“

Pravá odpověď je jiná:

1. Ukaž hranici: „Když mě koušeš, zastavím sezení. Protože to bolelo.“
2. Ukaž důvod: „Nechci, abych ti udělal škodu. A ty nechceš, abych ti udělal škodu.“
3. Ukaž alternativu: „Můžeš mi říct, že jsi naštvaný. Nebo můžeš kousnout polštář.“
4. Ukaž, že jsi tam: „Já jsem tady. I když jsi naštvaný.“

Toto není „výchova“. Je to terapie. A dítě, které se naučí, že i když se zlobí, někdo ho neopustí, se začne uvolňovat. A to je ten moment, kdy se začne léčit.

Co s tím, co dítě říká - a co neříká?

Jedna z nejkomplikovanějších věcí v dětské terapii je mlčenlivost. Terapeut nesmí všechno říct rodičům. Ale také nesmí všechno skrýt.

Podle Etického kodexu psychologů (2019) je terapeut zodpovědný za dítě, ale zároveň i za rodiče. Když dítě řekne: „Mám strach, že mě táta bude kárat, když to řeknu,“ terapeut nemůže jen mlčet. Ale také nemůže jít rovnou k rodiči a říct: „Tvůj syn říkal, že se bojí.“

Pravý přístup je:

• Společně s dítětem zjistit, co je bezpečné sdělit.
• Společně s dítětem připravit, jak to říct - třeba: „Řeknu mamince, že jsi se cítil smutný, ale neřeknu, že jsi říkal, že tě kdo bije.“
• Nechat dítě rozhodnout, co se řekne - a kdy.

Je to složité. Ale je to jediný způsob, jak dítěti říct: „Tvoje slova patří tobě. A já je chráním.“

Když terapeut přeskočí tuto hranici - když rodičům řekne všechno, co dítě řeklo - dítě se zavře navždy. A to je konec terapie.

Roli rodičů a terapeuta - jak se doplňují

Rodiče nejsou nepřátelé terapeuta. Nejsou ani „příčinou“ problému. Jsou součástí systému. A terapeut nemůže pracovat bez nich - ale také nemůže pracovat proti nim.

Nejlepší přístup je ten, kde terapeut:

• Neříká rodičům: „Vaše dítě je špatné.“
• Neříká dítěti: „Tvoji rodiče jsou špatní.“
• Říká oběma: „Máme společný cíl - aby se dítě cítilo bezpečně.“

Při každém setkání s rodiči terapeut shrne: „Co se dítěti daří? Co se mu líbí? Co ho uklidňuje?“ A pak řekne: „Co se dítěti nelíbí? Co ho vystrašuje? Co bychom mohli změnit?“

Neříká: „Dítě řeklo, že tě nenávidí.“

Říká: „Dítě se cítí zmatené, když se změní pravidla. Mohli bychom si společně vymyslet, jak je udržet konzistentní?“

Toto není „výchovná poradna“. Je to spolupráce.

Co se děje v Česku - a kam směřujeme

V roce 2021 Česká psychologická společnost zavedla certifikaci pro terapeuty pracující s dětmi. Vyžaduje 120 hodin školení - a z toho 30 hodin jen na etické zásady práce s hranicemi. V období 2019-2023 se počet certifikovaných dětských terapeutů zvýšil o 24 %. To není náhoda. Rodiče to chtějí.

Podle průzkumu Nadace Dětská Linka z roku 2023 78 % rodičů říká: „Když vybírám terapeuta, klade důraz na to, jak respektuje hranice.“

V roce 2024 plánuje Ministerstvo zdravotnictví zavést povinnou certifikaci pro všechny terapeuty, kteří pracují s dětmi. Bude tam speciální modul - práce s hranicemi, bezpečnost, etika. To je velký krok. Ale není dost.

Existuje riziko, že se hranice stane „pravidlem“ a ne „vztahem“. Když terapeut bude pouze dodržovat pravidla, ale nebude cítit dítě, bude to jako „bezpečný“ školní dům, kde nikdo neřekne: „Mám strach.“

Nejlepší terapie není ta, kde se všechno řídí podle návodu. Je ta, kde terapeut ví, kdy se má držet hranice - a kdy se má přizpůsobit. Když dítě potřebuje více struktury, nechá ho být. Když dítě potřebuje více svobody, nechá ho být. A vždy - vždy - nechá dítě rozhodnout, kde je jeho hranice.

Co si pamatovat

Když pracuješ s dítětem, nezapomeň na toto:

• Hranice nejsou pro kontrolu - jsou pro bezpečí.
• Dítě, které ví, že může říct „ne“, se naučí říct „ano“.
• Nemůžeš vytvořit důvěru, když dítě neví, kde končí tvoje hranice a kde začíná jeho.
• Největší bezpečí není v tom, že dítě neřekne nic špatného. Je v tom, že když řekne, někdo ho slyší.
• Terapeut není rodič. Ale je to první dospělý, který dítěti říká: „Tvoje hranice jsou důležité.“

Největší chyba v dětské terapii není, že něco uděláš špatně. Je to, že něco neuděláš vůbec. Ať už je to hranice, nebo důvěra. Nebo prostě jen - přítomnost.