Rozhovor o bezpečí není formálnost, je základ

Když klient poprvé přijde do terapie, nechce slyšet o etických kodeksech nebo zákonech o ochraně údajů. Chce vědět jedno: bezpečí. Bude mu někdo věřit? Budou ho poslouchat? Co se stane, když řekne něco, co se mu sám nechce říkat? Bez rozhovoru o bezpečí je terapie jako dům bez zámků - může být krásný, ale nikdo se neodváží vstoupit.

Podle českého Psychologického ústavu AV ČR je tento rozhovor nezbytnou součástí prvního sezení. A není to jen doporučení - je to etická i právní povinnost. Když terapeut nezajistí jasná pravidla, klient může cítit, že je vystaven riziku. A to zničí důvěru ještě předtím, než se začne pracovat na problémech.

Co se vlastně říká? Čtyři klíčové oblasti

Rozhovor o bezpečí není jedna otázka. Je to pětina sezení, která pokrývá konkrétní témata. Nejde o to, aby terapeut přečetl seznam, ale aby klient pochopil, že tyto pravidla platí pro něj - a že je může ovlivnit.

• Důvěrnost: Všechno, co řekneš, zůstane mezi námi - s jednou výjimkou: když hrozí nebezpečí života. To znamená: sebevražedné myšlenky, násilí vůči druhým, nebo ohrožení dětí. To se musí říct jasně. Ne až poté, co klient přijde s návrhem na sebevraždu. Ale hned na začátku.
• Krizový plán: Co se stane, když klient ztratí kontrolu? Kdo volá? Kdo přijede? Kde je nejbližší nemocnice? Ne každý klient má rodinu, která mu pomůže. Někdo potřebuje jen vědět, že existuje plán. A že ho nezahodíš, když se to stane.
• Kontakt mimo sezení: Může mi napsat zprávu v noci? Můžu ti zavolat, když mi to nejde? Nebo je to zakázáno? Toto pravidlo musí být jasné. Jinak klient začne posílat desítky zpráv, nebo se zavře úplně.
• Digitalizovaná terapie: Pokud se setkáváte online, musíte domluvit: jaké platformy používáte, zda je šifrované, kde se ukládají záznamy, a co se stane, když se spojení přeruší. Více než 68 % klientů v Česku už terapii dělá online - a to neznamená, že bezpečnostní pravidla jsou méně důležitá.

Tyto body nejsou doporučení. Jsou to základní sloupky. Když je přeskočíš, klient se může cítit zraděn - a to i tehdy, když jsi jenom zapomněl to jedno pravidlo.

Neříkej to. Společně to vytvořte

Tradiční přístup: terapeut řekne: „Tady je pravidla. Podepiš.“ Výsledek: 42 % nižší důvěra. Klient se cítí jako pasivní subjekt, ne jako partner.

Moderní přístup: „Co bys chtěl, aby bylo jasné? Co tě děsí? Co bys potřeboval vědět, aby ses cítil v bezpečí?“

Tady je rozdíl. Když klient přispívá, přijímá pravidla jako svá. A to je klíč. Když si spolu domluvíte, že při silném zážitku použijete signál „Zastav“ - a vy to respektujete - klient ví, že má kontrolu. A to je silnější než jakákoli smlouva.

U klientů s traumatem je to kritické. Když jim někdy v minulosti řekli: „Máš se zatvářit, že je všechno v pořádku.“ - teď jim dáte možnost říct: „Tady je místo, kde můžu být nebezpečný. A nebudu v tom sám.“

Techniky, které fungují - a které ne

Nejde jen o to, co řekneš. Ale jak to řekneš.

• Otevřené otázky: „Co bys potřeboval vědět, aby ses cítil v bezpečí?“ - používej je 70 % času. Zavřené otázky jako „Chceš, abychom se domluvili na tom, že ti nezavolám?“ - nech je na 30 %.
• Aktivní naslouchání: Nejen poslouchat slova. Poslouchat ticho. Poslouchat pohyb ruky, který znamená „chci přestat“. Poslouchat, co se neříká.
• Přeznačkování: Když klient řekne: „Nikdy mi nikdo nevěřil.“ - můžeš říct: „Takže to, co dnes děláme, je pro tebe způsob, jak vyzkoušet, jestli se to může změnit.“ Tím převádíš jeho zkušenost z pasivity do možnosti.
• Skládání komplimentů: Tři až pět pravdivých, konkrétních poznámek během prvního sezení. „To, že jsi přišel, i když tě to děsí, je velká odvaha.“ Ne: „Jsi skvělý.“

Nezapomeň na závěrečnou fázi. Nezavírej rozhovor tím, že řekneš: „Tak to je všechno.“ Zavírej ho tím, že řekneš: „Co ti zůstalo v hlavě? Co bys chtěl ještě přesně vědět?“

Co se může zlomit - a jak tomu předcházet

Nejčastější chyba? Předpokládat, že klient ví, co znamená „důvěrnost“.

Uživatel na fóru Proboha.cz napsal: „Nikdo mi neřekl, že moje slova mohou být sdělena policii. Až když jsem byl zadržen kvůli domácímu násilí. Cítil jsem se zraděn.“

Tady je problém: neřekl jsi mu, že pokud je někdo ohrožen - i když to není on - musíš o tom nahlásit. To není zrada. To je zákon. Ale když to neřekneš předem, klient to vnímá jako zradu.

Druhá chyba: přehlížet digitální bezpečnost. Pokud používáš Zoom nebo WhatsApp, musíš říct: „Tato platforma není šifrovaná. Můžeme použít Signal?“ Klient nemusí vědět, co je GDPR. Ale on ví, když se cítí nebezpečně.

Třetí chyba: nepřipravit písemnou smlouvu. Ano, je to formálnost. Ale když klient má co podepsat, ví: tohle je vážné. A ty jsi vážný.

Co se mění - a kam směřujeme

V Česku 92 % terapeutů už rozhovor o bezpečí dělá. A to je dobré. Ale ne všichni ho dělají dobře.

Nový trend: personalizace. U klienta s PTSD se domluvíte na signálu „Zastav“ - a ten se respektuje okamžitě. U klienta s poruchou příjmu potravy se domluvíte, že se nebudete bavit o váze, dokud se nezlepší jeho vztah k tělu. To není zvláštní. To je lidské.

Technologie pomáhá. Startup TherApp, který vznikl v roce 2021, umožňuje terapeutům vytvářet digitální bezpečnostní plány, které klient může přečíst, upravit a podepsat. Do roku 2025 bude 75 % terapeutů v Česku používat nějakou formu digitalizace. To je přirozený vývoj.

Ale je tu jedna velká mezera: výuka. Pouze 41 % budoucích terapeutů dostane dostatečnou praxi v tomto rozhovoru. A to je nebezpečné. Protože když se někdo vydá do světa, kde lidé přicházejí s traumatem, a neví, jak jim dát bezpečí - může jim ublížit.

Co si pamatovat

Bezpečí není něco, co se dá získat po pěti minutách. Je to proces. A ten začíná tím, že se zeptáš: „Co tě děsí?“

Když to uděláš správně:

• Klient se nezavře - otevře se.
• Neříká „to je jen terapeut“, ale „to je naše dohoda“.
• Nebojí se říct: „Mám nápad, jak se zabít.“
• A to je přesně ten moment, kdy se terapie začne dít.

Nejde o to, aby ses choval jako odborník. Jde o to, aby se klient cítil jako člověk. A to se dá udělat jen jedním způsobem: jasně, upřímně, a společně.