Komplexní PTSD (C‑PTSD) je duševní porucha vznikající v důsledku opakované a kumulativní traumatizace v blízkých interpersonálních vztazích, nejčastěji v dětství. Na rozdíl od klasické posttraumatické stresové poruchy (PTSD) zahrnuje kromě tradičních symptomů i dlouhodobé problémy s emoční regulací, negativním sebevnímáním a vztahovými obtížemi. Tento článek rozebere, jak tuto poruchu diagnostikovat a jaký terapeutický přístup zvolit, aby se pacienti mohli skutečně uzdravit.

Co je komplexní PTSD a jak se liší od klasické PTSD?

Komplexní PTSD se podle WHO oficiálně objevila v Mezinárodní klasifikaci nemocí 11. revize (ICD‑11) v roce 2022. Zatímco klasická PTSD se soustředí na jednorázové nebo méně časté traumatické události, C‑PTSD reflektuje dlouhodobé a opakované zneužívání - například domácí násilí, sexuální zneužívání nebo chronické zanedbání.

Podle výzkumu Cloitre a kol. jsou hlavní rozdíly tři dodatečné symptomatické klastery:

• Emoční dysregulace - výbuchy hněvu, intenzivní smutek, časté disociace.
• Negativní sebevnímání - pocity studu, viny, bezcennosti.
• Vztahové potíže - nedůvěra, izolace, obtíže v intimitě.

Tyto klastery jsou stejně důležité jako tradiční „re‑experiencing“, „avoidance“ a „hyperarousal“ známé z PTSD.

Diagnostické rozdíly: ICD‑11 vs. DSM‑5

Klasifikace se liší. ICD‑11 uznává C‑PTSD jako samostatnou diagnózu s jasnými kritérii. DSM‑5 naproti tomu rozšiřuje kritéria PTSD, ale C‑PTSD jako zvláštní entitu nezařazuje. Tento rozpor vede k častému pod- nebo přediagnózování, kdy jsou pacienti označeni buď jako PTSD, nebo jako porucha osobnosti.

V praxi to znamená, že klinik musí umět rozpoznat nuance: pokud jsou přítomny symptomy emoční dysregulace a chronické negativní sebevnímání, mělo by se zvážit diagnóza C‑PTSD i když se oficiální formulář DSM‑5 nezdá.

Epidemiologie: Kolik lidí skutečně trpí komplexní PTSD?

Celosvětové studie odhadují, že až 8 % populace může mít C‑PTSD. V českém kontextu je přesné číslo nejasné, ale výzkumy ukazují, že prevalence PTSD v rizikových skupinách (např. oběti sexuálního zneužívání) dosahuje 75‑100 %. Přesné údaje o C‑PTSD v ČR chybí, což odráží nedostatek povědomí i diagnostických nástrojů.

Rozpoznání a včasná intervence jsou klíčové, protože symptomy se mohou rozvíjet po celé desetiletí a často zůstávají skryté pod „normálními“ úzkostnými či depresivními projevy.

Klinické příznaky komplexní PTSD

Mezi nejčastější patří:

• Intenzivní emoční výbuchy - nevyvolaná hněv a frustrace.
• Stálý pocit prázdnoty nebo beznaděje.
• Negativní myšlenky o sobě - pocit selhání, studu.
• Disociační jevy - depersonalizace, derealizace.
• Fyzické symptomy - bolesti hlavy, záchvaty úzkosti, bolesti na hrudi.
• Vztahová izolace - vyhýbání se blízkým, nedůvěra.
• Chronické myšlenky na sebevraždu.

Tyto projevy často kolidují s pracovním a sociálním životem, čímž se ještě zesiluje spirála úzkosti.

Psychoterapeutické přístupy k C‑PTSD

Standardní techniky pro PTSD (např. krátkodobá kognitivní terapie) často nestačí. Výzkum z roku 2024 (Čmíralová) zdůrazňuje fázový model:

1. Stabilizace a bezpečnost - vytvoření terapeutické vazby, naučení technik emoční regulace.
2. Zpracování traumatu - postupné, kontrolované vystavování (např. EMDR adaptované pro komplexní trauma).
3. Integrace a obnovování identity - práce na sebevnímání, vztazích a smyslu života.

Mezi konkrétní metody patří:

• EMDR - oči‑pohyby pomáhají „odblokovat“ traumatické vzpomínky, ale u C‑PTSD se používá „phase‑adapted“ protokol, který klade větší důraz na stabilizaci.
• STAIR (Skills Training in Affective and Interpersonal Regulation) - systematické cvičení dovedností emoční regulace a sociálního fungování.
• Somatické techniky - tělesně orientované terapie (např. Sensorimotorová psychoterapie, yoga‑based interventions) podporují propojení těla a mysli.
• Skupinová terapie s důrazem na sdílený zážitek a normalizaci pocitů studu či viny.

Klíčové je, aby terapeut byl dobře vyškolený v těchto metodách; v České republice zatím není dostatek specialistů s takovým výcvikem.

Praktický návod pro terapeuty

Pokud jste klinický psycholog nebo psychoterapeut a setkáváte se s klienty s možným C‑PTSD, postupujte takto:

1. Začněte se bezpečnou aliancí - pravidelné sezení, jasné hranice, respekt k tempa klienta.
2. Učte techniky regulace emocí: dechová cvičení, grounding (představování si pevného místa), postupné expozice.
3. Po stabilizaci zapojte metodu STAIR - trénink rozpoznávání a pojmenování emocí, asertivní komunikace, tvorbu sociálního plánu.
4. Použijte EMDR nebo jiné trauma‑fokální techniky, ale jen po dosažení stabilizační úrovně (obvykle 6‑8 sezení).
5. V závěrečné fázi pracujte na re‑konstrukci identity - narrative therapy, psaní životního příběhu, obnovování smysluplných aktivit.
6. Monitorujte sebevražedné myšlenky a v případě potřeby zapojte krizovou intervenci.

Nezapomeňte provádět pravidelné supervize a dbát na vlastní péči - práce s komplexním traumatem může být náročná.

PTSD vs. C‑PTSD - přehled v tabulce

Současný stav v České republice

Od roku 2022 je C‑PTSD oficiálně součástí ICD‑11, ale český zdravotnický systém stále nedosahuje plné implementace. Nedostatek školení a specializovaných terapeutů vede k poddiagnostice. Jak uvádí Čmíralová (2024), pacienti často končí v psychiatrii s diagnózou poruchy osobnosti, což omezuje přístup k vhodným terapeutickým intervencím.

Klíčové kroky, které by měly nastat, jsou:

• Začlenění C‑PTSD modulů do studijních programů klinické psychologie a psychiatrie.
• Vytvoření certifikačních kurzů v metodách STAIR a adaptovaného EMDR.
• Zvýšení povědomí mezi praktickými lékaři a sociálními pracovníky - často jsou první kontaktní bodem.
• Podpora výzkumu a sběru dat o prevalenci C‑PTSD v české populaci.

Pokud se tyto kroky uskuteční, můžeme očekávat, že se počet lidí, kteří získají správnou diagnózu a adekvátní terapii, výrazně zvýší.

Jak můžete pomoci sobě nebo blízkému?

Nejprve si ujasněte, že není nic hanebného požádat o odbornou pomoc. Vyhledejte klinického psychologa, který má zkušenosti s dlouhodobým traumatem. V první sezení se zaměřte na pocit bezpečí - pokud se cítíte „v ohrožení“, terapie může být neúspěšná. Dále si vytvořte jednoduchý deník emocí a fyzických příznaků; takto můžete ukázat terapeutovi vzor, který pomůže nastavit stabilizační fázi.

Samotná fyzická aktivita (chůze, jóga, lehké cviky) a pravidelný spánek jsou také součástí léčby, protože tělo a mozek jsou úzce propojené. A pokud se objeví náhlé myšlenky na sebevraždu, nečleňte je - zavolejte krizovou linku (např. 116 111) a informujte svého terapeuta.