Selektivní mutismus není výběr. Není výchovná chyba. Není opoziční chování. Je to psychická porucha, při níž dítě fyzicky nemůže mluvit - ale jen v některých situacích. Domova mluví, v mateřské škole neřekne ani slovo. V třídě zůstane tiše, i když ví odpověď. A když ho někdo vyzve, cítí, že hrdlo se zavře, jako by ho někdo stiskl zevnitř. Toto není fantom. Toto je reálné, a čím dříve se to pozná, tím větší šance má dítě na uzdravení.

Co je selektivní mutismus skutečně?

Selektivní mutismus je úzkostná porucha, která se projevuje jako dlouhodobá neschopnost mluvit v určitých sociálních kontextech, přestože dítě má plnou schopnost mluvit. Není to autismus. Není to zpoždění řeči. Není to hluchota. Mozek dítěte funguje normálně, řečové centra jsou v pořádku, hlasové struny pracují. Problém není v těle - je v mozku. V části, která zpracovává strach. Když se dítě ocitne ve škole, před cizími lidmi, v třídě, jeho mozek přepne do režimu „ohrožení“. A v tom režimu mluvit je nemožné - ne protože nechce, ale protože nemůže.

První příznaky se objevují obvykle mezi třemi a pěti lety, často právě tehdy, když dítě vstupuje do kolektivního prostředí - mateřské školy nebo předškolního vzdělávání. Rodiče si často myslí: „Je to jen shybné.“ Nebo: „Bude to přežít.“ Ale pokud dítě po dobu jednoho měsíce a déle neřekne v daném prostředí ani slovo, jde už o diagnózu. A čím déle to trvá, tím těžší je to potom opravit.

Proč se to tak často přehlíží?

78 % diagnóz se stanoví až v prvních letech základní školy. Ale dítě už v pěti letech neříká nic ve škole. Proč tak dlouho čekáme?

Protože většina lidí - včetně učitelů, logopedů a dokonce některých psychologů - považuje mutismus za výchovný problém. „Je to zvyklé na maminku.“ „Nemá se kdo obrátit.“ „Necháme ho, až se přizpůsobí.“ Ale tohle není přizpůsobení. To je záchrana života. Dítě, které neříká ve škole, nezískává příležitosti. Není pozváno do her. Není vyzváno k odpovědi. Není vnímáno jako rovný. A postupně se začíná cítit jako „jiné“. Ne jako „ticho“. Ale jako „zmetek“.

Jedna matka z Prahy, která se zúčastnila fóra Šance Dětem, popisuje: „Můj syn mluvil doma jako všichni. V mateřské škole - ticho. Devět měsíců. Učitelky říkaly, že je „zlostný“ a „nechce se zapojit“. Až po dvou letech jsme dostali správnou diagnózu. Bylo už pozdě.“

Jak terapie funguje - a proč je důležitá?

Terapie selektivního mutismu není jednoduchá. Není to „řekni to slovo“. Je to systematické, pomalé, ale velmi efektivní překonávání strachu. A funguje - pokud se začne včas.

Podle klinických studií získá 85 % dětí, které projdou kompletní terapií do věku 10 let, zpět normální komunikaci. Co to znamená v praxi?

• Kognitivně-behaviorální terapie (KBT): Dítě se učí rozpoznávat, kdy cítí strach, a jak ho zmírnit. Používá se technika „malých kroků“. Nejdřív jen kývnutí hlavou, pak šepot, pak slovo, pak větu. Každý krok je oslavován - ne jako odměna, ale jako potvrzení: „Vidíš? To jsi zvládl.“
• Logopedie: Logoped nejen učí mluvit - učí dítě, jak se cítit bezpečně při hlasu. Využívá hry, písničky, hračky, které odstraňují tlak na „správnou odpověď“. Důležité je, aby dítě nebylo vystavováno tlaku. Nikdy.
• Podpora ve škole: Učitel musí vědět, že dítě neodmítá mluvit - nemůže. Škola musí přizpůsobit prostředí. Nechá dítě odpovídat písemně, pomocí obrázků, nebo jen kývnutím. A postupně, když je připravené, se přechází k hlasu. Školení učitelů trvá minimálně 16 hodin - a je to největší chyba: většina škol to nechce dělat.
• Rodiče jako terapeuti: Rodiče nejsou pozorovateli - jsou klíčovými aktéry. Každý den 5 hodin - hra, příběh, hlasové cvičení, jen doma - to je základ. A musí to být bez kritiky, bez tlaku. Jen podpora.

Terapie trvá průměrně 18 až 24 měsíců. Ne 3 měsíce. Ne 6. A to je jedna z hlavních příčin selhání: lidé očekávají rychlý výsledek. Ale úzkost se neodstraní za týden. Musí se přeměnit.

Co se děje v Česku?

V České republice je odhadovaných 7 000 dětí s selektivním mutismem. Ale jen 35 % z nich dostane správnou diagnózu a terapii včas. Proč?

Protože je jen tři centra v celé zemi - v Praze, Brně a Ostravě - která poskytují komplexní péči podle evropských standardů. A jen 12 certifikovaných terapeutů v celé republice se specializuje na tuto poruchu. Průměrná čekací doba na první konzultaci je 14 měsíců. To je příliš dlouho. Každý měsíc, který uplyne, zvyšuje riziko, že problém přežije do dospělosti.

Do roku 2024 se zavede nový kód pro selektivní mutismus v zdravotnickém systému. To znamená, že se budou moci přesně počítat případy. A od ledna 2023 probíhá pilotní projekt „Mutismus bez hranic“, který školí 200 školních psychologů a logopedů. To je krok vpřed. Ale nestačí.

Co dělat, když si myslíte, že to má vaše dítě?

Nechte si to potvrdit. Nečekáte. Neříkejte si: „Možná to projde.“

1. Zaznamenejte: Kdy a kde dítě mluví? Kde ne? Jak dlouho to trvá? Zapište si to. Například: „Mluví doma, s maminkou, s babičkou. V mateřské škole - ticho od září. Nereaguje na otázky.“
2. Podívejte se na vývoj: Dítě kdysi mluvilo, pak přestalo? Nebo nikdy nemluvilo mimo domov? To je důležité.
3. Navštivte klinického psychologa: Neobecného, ale toho, kdo má zkušenosti s úzkostnými poruchami. V Česku se o to snaží například Centrum pro dětskou psychoterapii v Olomouci, nebo Institut dětské psychiatrie v Praze.
4. Požádejte o logopedické vyšetření: Nejde o řeč, ale o komunikaci. Logoped by měl být specializovaný na mutismus - ne každý je.
5. Zapojte školu: Požádejte o schůzku s ředitelem a školním psychologem. Přinesete dokumenty. Vysvětlíte, že to není výchovný problém, ale psychická porucha. Připravte se na odpor - ale nevzdávejte se.

Co se stane, když se nic nedělá?

Ve 30 % případů se příznaky samy vytratí během dospívání. Ale ve 70 % zůstanou. Dítě, které se nikdy nenaučilo mluvit ve veřejném prostředí, dospívá jako dospělý, který se bojí hovorů, prezentací, rozhovorů, přednášek, schůzek. Dospělí s nelečeným selektivním mutismem často trpí depresemi, sociální úzkostí, nezaměstnaností, izolací.

Nejde jen o to, že dítě neřekne „dobrý den“ ve škole. Jde o to, že se nikdy nenaučí, jak se představit, jak požádat o pomoc, jak říct „ne“, jak vyjádřit potřebu. A to je základ celého života.

Co se děje ve světě - a co nás čeká?

V Německu a Švýcarsku se zkouší virtuální realita. Dítě si v headsetu představí třídu, kde mluví s avatarem. A postupně se přechází k reálnému prostředí. Studie v Zürichu ukázaly úspěšnost 67 %. To je slib.

Prof. Jiří Raboch předpovídá, že do roku 2030 se podaří zkrátit čekací dobu na méně než 6 měsíců a zvýšit úspěšnost terapie na 90 %. To je možné. Ale jen pokud se změní systém. Pokud se vzdělávají učitelé. Pokud se zavedou standardy. Pokud se rodiče nebudou cítit jako „vinaři“.

Selektivní mutismus není chyba dítěte. Není chyba rodičů. Je to porucha, která potřebuje porozumění, čas a odbornou pomoc. A my - jako společnost - máme možnost ji změnit. Ne jen pro dítě. Ale pro celý jeho život.