Narrační terapie: Jak přepsat vlastní životní příběh a najít nový smysl

Narrační terapie: Jak přepsat vlastní životní příběh a najít nový smysl

Narrační terapie není o tom, jak se cítíte. Je o tom, jaký příběh si o sobě vyprávíte. A ten příběh - ten, který vás definuje - může být špatně napsaný. Možná jste si ho vytvořili v dětství, kdy jste věřili, že jste vinní za to, co se stalo. Možná ho rozšířila společnost, která vás učila, že „silní“ nepotřebují pomoc. Možná ho psal váš stres, úzkost nebo deprese - a teď už ho neumíte přečíst jinak než jako pravdu.

Ve narrační terapii se nebojíte svých emocí. Bohužel, nebo naopak - právě proto, že je máte. Tady se nejedná o to, jak se vám daří „překonat“ minulost. Tady se jedná o to, že minulost je jen text. A text lze přepsat.

Co je narrativní terapie ve skutečnosti?

Narrační terapie vznikla v 80. letech v Austrálii a Novém Zélandě. Dva psychologové, Michael White a David Epston, si všimli, že lidé, kteří se cítí „zničení“ nebo „ztracení“, často opakují stejné příběhy o sobě: „Jsem slabý.“ „Nikdy nic nezvládnu.“ „Jsem zodpovědný za to, že se to stalo.“ Tyto příběhy nejsou jen myšlenky. Jsou to identity. A jakmile si člověk přestane myslet, že je „tímto příběhem“, začne mít možnost změny.

Narrační terapie neříká: „Změň svůj pohled.“ Neříká: „Zapomeň na minulost.“ Neříká: „Buď silnější.“ Říká: „Kdo ti napsal ten příběh? A kdo ho vlastně čte?“

Nejde o to, že jste špatný. Jde o to, že někdo jiný - nebo vaše vlastní úzkost - napsal příběh, který vás nezastupuje. A ten příběh se dá přepsat. Ne větami. Ne věrou. Ale příběhy.

Jak se přepisuje životní příběh?

Představte si, že vaše životní příběh je kniha. Každý den, kdy jste se cítili neúspěšně, nebo ztraceně, jste přidali kapitolu. Možná jste ji psali, když jste byli dítě a rodiče vám říkali: „Nikdy nic nedosáhneš.“ Možná jste ji napsali, když jste byli zneužíváni a nikdo vám nevěřil. Možná jste ji napsali, když jste se po rozvodu cítili jako selhání.

Narrační terapie vás nechá vytáhnout tu knihu z police. A pak vás nechá přečíst ji - ale ne jako autor. Jako čtenář. S očima někoho, kdo vás miluje. S očima někoho, kdo neví o vašich chybách. S očima někoho, kdo nechce, aby jste se ztratili.

První krok je vnějšení problému. Místo „Jsem deprese“ říkáte: „Deprese se snaží mě přesvědčit, že jsem bezcenný.“ Místo „Jsem závislý“ říkáte: „Závislost se snaží udržet mě v tichu.“ Tímto jednoduchým posunem se problém nestává vaší identitou. Stává se něčím, co je na vás - ale není vás.

Druhý krok je vyhledávání výjimek. Kdy jste byli silnější než příběh říkal? Kdy jste se snažili, i když jste si mysleli, že to nemá smysl? Kdy jste někomu pomohli, i když jste si mysleli, že jste ztracený? Tyto chvíle nejsou náhodné. Jsou důkazy - důkazy, že váš příběh není pravdivý.

Třetí krok je přepsání příběhu. Vezmete tyto výjimky a začnete je rozšiřovat. Z těchto chvílí vytvoříte nový příběh: „Jsem člověk, který se snaží, i když je to těžké.“ „Jsem člověk, který přežil, i když se to nezdálo.“ „Jsem člověk, který hledá světlo, i když je temno.“

Tento nový příběh není fikce. Je to větší pravda. Větší než ten, který vás zničil.

Kdo může narrativní terapii využít?

Narrační terapie není jen pro ty, kdo mají diagnózu. Je pro každého, kdo se cítí, že jeho životní příběh už neodpovídá tomu, kdo je.

Je pro ženu, která se po rozvodu cítí jako „selhání“. Je pro muže, který se snaží být „silný“ a nechává své emoce v tichosti. Je pro teenagera, který si myslí, že „nikdy nebude dostatečně dobrý“. Je pro člověka, který přežil traumu a věří, že „to ho definovalo“.

Nejde o to, co se stalo. Jde o to, jaký příběh jste z toho udělali.

V České republice se narrativní terapie používá v klinické praxi od začátku 2010. Některé psychoterapeutické centra v Praze, Brně a Olomouci ji integrují do své praxe. Není to „moda“. Je to nástroj, který funguje, když jiné metody selhaly - protože se neptají: „Co je s vámi špatně?“ Ale: „Jaký příběh vás zadržuje?“

Osoba přepisuje svůj příběh, starý text mizí, nový svítí zlatou barvou.

Co se stane, když příběh přepíšete?

Když jste přepsali svůj příběh, nezmění se vaše minulost. Ale změní se váš vztah k ní.

Nezůstanete „věčně zraněný“. Nezůstanete „věčně závislý“. Nezůstanete „věčně slabý“.

Stanete se člověkem, který přežil. Který se snažil. Který hledal světlo. Který se naučil, že příběh, který vás dříve omezil, už vás neomezuje.

Nejde o to, že se stalo něco jiného. Jde o to, že jste se stali někým jiným.

Na konci jedné konzultace mi jedna žena řekla: „Dříve jsem si myslela, že jsem ztracená. Teď vím, že jsem jen přežila. A přežití je začátek.“

To je výsledek narrativní terapie. Ne zázrak. Ne záchrana. Jen přepsání.

Co se děje během konzultace?

Konzultace v narrativní terapii nejsou jako klasická psychoterapie. Není tam „analýza“ vašich dětství. Není tam „interpretace“ vašich snů. Není tam „odkazování“ na diagnózy.

Je tam rozhovor. Hluboký, pomalý, bez hodnocení.

Terapeut vás nechá vyprávět - a pak vás nechá přečíst, co jste řekli. „Co jsi právě řekl?“ „Co to znamená pro tebe?“ „Kdo ti řekl, že to je pravda?“

Terapeut neříká: „To je špatně.“ Říká: „Co kdyby to bylo jinak?“

První konzultace trvá 60-90 minut. Následující 45-60 minut. Není to rychlá léčba. Je to hluboká přeměna.

Terapeut nepoužívá žádné testy. Nevyplňujete dotazníky. Neříkáte, jak moc jste deprese. Říkáte, jak jste přežili. Jak jste se snažili. Jak jste se snažili dál.

Co se děje po terapii?

Po dokončení narrativní terapie nezůstáváte „vyléčený“. Zůstáváte změněný.

Nezůstáváte s novou diagnózou. Zůstáváte s novým příběhem.

Nezůstáváte s tím, že „to už je za vámi“. Zůstáváte s tím, že „to bylo, ale nejsem tím“.

Někteří lidé potřebují jen pět konzultací. Někteří dvacet. Záleží na tom, jak dlouho jste příběh považovali za pravdu.

Nejčastější výsledek? Lidé začnou mluvit o sobě jinak. O své rodině. O své práci. O své budoucnosti. Ne jako o oběti. Ale jako o člověku, který přežil. A který má možnost vybrat, co bude dál.

Skupina lidí čte své nové příběhy pod stromem, který má kořeny ve tvaru pera.

Co to není?

Narrační terapie není pozitivní myšlení. Neříká: „Změň své myšlenky na dobré.“

Není to „vyprávění příběhů“ jako zábava. Není to „příběhová léčba“ pro děti. Není to „fantazie“.

Není to „zlepšení sebevědomí“ pomocí mantr. Není to „odstranění negativních myšlenek“.

Narrační terapie je o tom, že příběh, který vás dříve omezil, už vás neomezuje. A že vy jste ten, kdo ho může přepsat.

Co je potřeba k začátku?

Nic. Jen chcete přestat být věrným čtenářem příběhu, který vás zničil.

Nemusíte mít diagnózu. Nemusíte být „hodně zraněný“. Nemusíte mít peníze na dlouhodobou terapii. Stačí, abyste cítili, že ten příběh, který vám vyprávíte o sobě, už vás nezastupuje.

Některé centra v Česku nabízejí první konzultaci zdarma. V Olomouci, Brně a Praze existují skupiny, kde se lidé setkávají a přepisují své příběhy společně. Nejde o to, že jste sami. Jde o to, že jste člověk - a člověk má právo přepsat svůj příběh.

Co se stane, když se nezměníte?

Nikdo vás neodmítne. Nikdo vás neosudí. Nikdo vás neřekne: „Musíš se změnit.“

Ale pokud zůstanete v příběhu, který vás dříve zničil - zůstanete v něm. A ten příběh bude pokračovat. Bez vaší vůle. Bez vašeho výběru. Bez vaší pravdy.

Je to jako číst knihu, kterou jste nikdy nechtěli napsat. A nikdy nechtěli přečíst. Ale děláte to každý den. Protože jste si mysleli, že to je jediná možnost.

Narrační terapie vás nechá zastavit. A řekne: „Můžeš převrátit stránku.“

Je narrativní terapie vhodná pro lidi s diagnózou deprese nebo úzkosti?

Ano. Narrativní terapie není alternativou k lékům, ale doplňkem. Lidé s diagnózou deprese často přijímají příběh: „Jsem nemocný.“ Nebo: „Nemám nad tím kontrolu.“ Narrativní terapie jim pomáhá rozlišit: „Deprese se snaží mě přesvědčit, že jsem bezcenný.“ Tím se neodstraňuje diagnóza - ale vztah k ní se mění. Místo toho, aby diagnóza definovala člověka, člověk začíná definovat diagnózu. Tento přístup je podporován i v českých klinických praxích, zejména v centrech zaměřených na komplexní psychoterapii.

Můžu narrativní terapii dělat sám, bez terapeuta?

Možná. Ale není to jednoduché. Když jste pohroužení ve svém příběhu, je těžké ho vidět zvenčí. Terapeut je jako zrcadlo - neříká vám, co máte dělat, ale ukazuje vám, co jste řekli, a co jste možná přehlíželi. Některé knihy (např. „Narrační terapie“ od Michaela Whiteho) mohou pomoci, ale bez podpory se přepisování příběhu často zastaví na povrchních úrovních. Většina lidí potřebuje někoho, kdo je neosudí a pomůže jim najít výjimky, které si sami nevšimli.

Je narrativní terapie stejná jako kognitivně-behaviorální terapie (KBT)?

Ne. KBT se zaměřuje na změnu myšlenek a chování. Narrativní terapie se zaměřuje na změnu příběhu. KBT říká: „Změň své myšlenky.“ Narrativní terapie říká: „Kdo ti řekl, že to je pravda?“ KBT se snaží opravit chybné myšlenky. Narrativní terapie se snaží odstranit identitu, která je přidělena problému. Obě metody fungují - ale jinak. KBT je jako oprava stroje. Narrativní terapie je jako přepsání knihy, kterou jste předtím považovali za svou životní historii.

Jak dlouho trvá, než se začne cítit změna?

Změna se často cítí už po třetí konzultaci. Ne jako „náhle šťastný“. Ale jako „pocit, že to, co jsem říkal o sobě, už neplatí“. Lidé popisují, že se začnou divit: „Proč jsem to dříve věřil?“ Nebo: „Proč jsem si myslel, že jsem to?“ Toto je první známka změny - když se začnete ptát, kdo vás naučil, že jste takový.

Je narrativní terapie vhodná pro lidi, kteří nevěří v psychoterapii?

Ano. Mnoho lidí, kteří se obávají psychoterapie, se cítí v bezpečí v narrativní terapii, protože nejde o „analýzu“ jejich duše. Jde o příběhy. Jde o slova. Jde o knihy. Není třeba „otevřít“ své emoce - jen je přečíst. Mnoho lidí, kteří se dříve odmítli podrobit terapii, najdou v narrativní terapii cestu, která se jim nezdá „nepřirozená“ nebo „příliš osobní“. Je to terapie pro lidi, kteří si myslí, že „nejsou typickými pacienty“.

Nejde o to, že jste zničeni. Jde o to, že jste přežili. A přežití je začátek příběhu, který ještě nebyl napsán.