Poruchy osobnosti nejsou jen „zlý návyk“ - jsou to hluboké vzory, které mohou vést k sebevraždě

Když někdo řekne „má poruchu osobnosti“, mnozí si představí někoho, kdo je „těžký“ nebo „nepříjemný“. Ale realita je mnohem složitější. Poruchy osobnosti nejsou jen otázka chování - jsou to trvalé, pevně zakořeněné způsoby, jak člověk vnímá svět, jak reaguje na bolest, jak si vytváří vztahy. A v některých případech - a to nejen teoreticky - mohou vést k sebevraždě.

V Česku je každá pátá sebevražda spojena s poruchou osobnosti. U těch, kteří se o sebevraždu pokusí, je tento podíl ještě vyšší - až 40 %. A u lidí s hraniční poruchou osobnosti je riziko smrti sebevraždou až 10 %. To znamená, že z každých deseti lidí s touto poruchou jeden nevydrží. A to není statistika z nějakého vzdáleného výzkumu - je to realita, kterou denně potkávají psychiatři v Praze, Olomouci nebo Ostravě.

Co vlastně způsobuje, že někdo s poruchou osobnosti zemře sebevraždou?

Není to jednoduché „chce umřít“. Většina lidí s poruchami osobnosti nechce skutečně zemřít. Chtějí jen, aby přestala bolet. Bolest, která je neviditelná, ale neuklidnitelná. Když se rozpadne vztah, když je propuštěn z práce, když se cítí opuštěný - nevidí cestu ven. Jejich mozek neumí přijmout, že tohle je dočasná situace. Pro ně je to konec světa.

U hraniční poruchy osobnosti je to nejhorší. Lidé s touto poruchou často cítí extrémní nejistotu, strach z opuštění a neschopnost regulovat emoce. Když se něco zlomí - třeba partner odejde - reagují sebepoškozováním, sebevražednými myšlenkami, předávkováním. To není manipulace. Je to výkřik o pomoc, který už neumí říct jinak.

U narcistické poruchy je to jiné. Zde je bolest skrytá za tvrdou kůrou. Když se jejich „velikost“ zhroutí - když je kritizováni, když se cítí znevýhodněni - může dojít k extrémnímu pocitu bezmoci. A ta bezmoc se někdy obrátí proti sobě samotnému. Výzkumy ukazují, že u mužů s narcistickou poruchou je riziko sebevraždy výrazně vyšší než u žen.

Ještě větší riziko má ten, kdo má poruchu osobnosti a zároveň PTSD, úzkostnou poruchu nebo závislost na alkoholu. Když se toto všechno spojí, riziko sebevraždy stoupá pětkrát. A to je důvod, proč se v klinické praxi nezaměřujeme jen na „poruchu osobnosti“ - ale na celý systém, který člověk nosí u sebe.

Proč lidé s poruchami osobnosti nechodí na léčbu?

Zajímavé je, že téměř nikdo nechodí na léčbu proto, že má poruchu osobnosti. Lidé si myslí: „Já jsem prostě takový.“ Nebo: „To je jen můj styl.“

Do ordinace přijdou kvůli deprese, kvůli závislosti, kvůli nespavosti, kvůli bolestem břicha, které nevysvětlí lékař. A až tehdy, když se všechno sesype, se začne hledat příčina. A často se příčina najde až v poruše osobnosti - ale už je pozdě.

Ve výzkumech z Národního ústavu duševního zdraví se píše, že 80 % lidí s hraniční poruchou osobnosti se léčí jen kvůli „vedlejším“ příznakům. Až 60 % z nich odmítá myšlenku, že by jejich způsob myšlení byl problém. To je velká překážka. Když člověk nevidí problém, nechce ho řešit. A když nechce řešit, nezvládne ani krizový plán.

Krizový plán není „návod na přežití“ - je to životní záchranná sít

Když se řekne „krizový plán“, mnozí si představí nějaký papír s nápisem „Když se cítím špatně, zavolám na linku“. To je příliš jednoduché. Krizový plán pro člověka s hraniční poruchou osobnosti musí být jako přesně nastavený systém - s konkrétními kroky, konkrétními lidmi a konkrétními činnostmi.

Co musí obsahovat?

1. Identifikace spouštěčů - co přesně způsobí krizi? Rozchod? Kritika? Pocit, že nikdo nechce být s tebou? Napíšete to. Přesně.
2. Kontakty na podporu - ne „někdo“, ale konkrétní osoba: „Když se cítím na dně, zavolám mamince. Pokud nezvedne, zavolám Pavlovi z terapie. Pokud neodpoví, zavolám na Krizovou linku 2.0.“
3. Alternativní činnosti - ne „vyjdu prošlapej“ - ale „půjdu na chvíli do parku, budu sledovat ptáky, napíšu tři věty, co mě dnes těší“. Něco, co zastaví emocionální záplavu.
4. Co dělat, když to nejde - když už nejde telefonovat, nejde myslet, nejde dělat nic. Pak je třeba připravit „bezpečný prostor“: kontakt na psychiatra, číslo nemocnice, kde vědí, že máš poruchu osobnosti.

Podle výzkumu NUDZ trvá vytvoření takového plánu 4-6 sezení s terapeutem. Ale výsledek je obrovský. Na českém fóru Duševní zdraví matka popisuje: „Po sestavení plánu klesl počet hospitalizací z pěti na jednu za rok.“

Ale ne každý je schopen tohle udělat. Někteří lidé s narcistickou poruchou považují krizový plán za „slabost“. Někteří se odmítají zapojit, protože si myslí, že „to nebudou potřebovat“. A právě ti jsou nejrizikovější.

Proč v Česku krizové plány nefungují tak, jak by měly?

Podle průzkumu České lékařské společnosti z roku 2020 pouze 35 % psychiatrů v Česku pravidelně vytváří krizové plány pro pacienty s poruchami osobnosti. A přitom 87 % z nich si myslí, že by měly být standardní součástí léčby.

Proč to tak je? Je to kvůli nedostatku času. Kvůli nedostatku školení. Kvůli tomu, že systém neplánuje dlouhodobou péči. A kvůli tomu, že mnozí psychiatři nejsou dostatečně vyškolení v léčbě poruch osobnosti.

V Česku je jen přibližně 95 psychiatrů a 210 klinických psychologů, kteří se specializují na poruchy osobnosti. To je málo pro 250 000 lidí, kteří s nimi žijí. A když se někdo dostane k léčbě, je často příliš pozdě.

Navíc je problém koordinace. Primární péče - tedy lékaře v obci - často neví, co s poruchou osobnosti. Specializovaná péče je příliš daleko. A mezi nimi je propast. Lidé padají.

Co se děje nového? Technologie jako záchranná linka

Naštěstí se něco mění. V lednu 2023 spustil Národní ústav duševního zdraví projekt Krizová linka 2.0. Nejde jen o telefonní linku. Je to systém, který analyzuje hlas pacienta, když volá. Umělá inteligence detekuje změny v tónu, rychlosti, tichých přestávkách - a hned označí, zda je riziko akutní sebevraždy vysoké.

Reakce je nyní průměrně za 2,4 minuty. Dříve to trvalo 15 minut. A to je rozdíl mezi životem a smrtí.

Podle prognózy Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR by tento systém mohl do roku 2025 snížit počet pokusů o sebevraždu u lidí s poruchami osobnosti o 18-22 %. To znamená tisíce životů.

Je to jen začátek. Ale je to začátek, který funguje.

Co můžeš udělat, pokud máš blízkého s poruchou osobnosti?

Není to tvoje chyba. Nejsi odpovědný za jeho bolest. Ale můžeš být ta osoba, která ho zadrží.

Neříkej: „Nech to.“ Neříkej: „To je jen emocionální výbuch.“ Neříkej: „Nemůžeš to dělat znovu.“

Řekni: „Vím, že to teď bolel. Chci ti pomoct. Chceš spolu vytvořit plán?“

Nečekáj, až se něco stane. Udělej to, když je všechno klidné. Vytvořte společně seznam: kdo zavolat, kdy, co dělat, když se to zhorší. A nezapomeň - i ty potřebuješ podporu. Jdi na poradnu pro rodiny, najdi skupinu pro blízké.

Nejde o to, že musíš být „silný“. Jde o to, že jsi tam. A to často stačí.

Je to možné překonat?

Ano. Ale ne rychle. A ne samotným.

Lidé s hraniční poruchou osobnosti, kteří dostanou dlouhodobou terapii - například DBT (Dialektická behaviorální terapie) - se mohou zcela změnit. Mnozí se naučí regulovat emoce, vytvářet zdravé vztahy, přežít krizi bez sebevraždy. Někteří se dokonce stávají terapeuty, kteří pomáhají jiným.

Je to těžká cesta. Ale není nemožná. A každý krizový plán, který někdo vytvoří, je krok k tomu, že se někdo neztratí.

Nejsou to „lidé s poruchou“. Jsou to lidé, kteří bojují s bolestí, kterou nikdo jiný nevidí. A oni potřebují někoho, kdo jim řekne: „Vím, že to bolelo. A já jsem tady.“