Stává se vám, že i když máte všechno, co byste měli - stabilní vztah, práci, přátele - stále cítíte, že jste nějakým způsobem nedostateční? Že se neustále snažíte dokazovat, že jste dobrý, ale nikdy to není dost? Že se vztahy opakují stejně, i když víte, že to tak nemá být? To není jen špatná náhoda. To je schémová terapie v akci.

Co je schémová terapie opravdu?

Schémová terapie není jen další forma hovoru o problémech. Je to jako archeologická expedice do vašeho vlastního dětství. Nejde o to, co se stalo včera. Jde o to, co se stalo před dvaceti lety, kdy jste byli malé dítě a vaše mozek vytvářel pravidla, jak přežít.

Uvažujte o schématu jako o nepsaném zákoníku, který jste si v hlavě napsali už v pěti letech. Například: „Když někdo řekne, že máš problém, znamená to, že jsi zlý.“ Nebo: „Když někdo potřebuje, já se musím ztratit.“ Tyto pravidla se neztratily. Stále tam jsou. A stále vás řídí - i když už jste dospělý, úspěšný, dospělý člověk.

Schémová terapie vám pomáhá tyto zákony najít, poznat a pak je přepsat. Neodstraní je náhle. Neříká vám, že jste špatný. Jen vás učí: „Tohle pravidlo ti už nepomáhá. Můžeš si vybrat jiné.“

Co je schéma? A proč to má vliv na dospělost?

Schéma není myšlenka. Je to celý systém - myšlenky, city, tělesné pocity, chování. Když se něco stane, které se podobá tomu, co jste zažili jako dítě, váš mozek automaticky zapne „starý program“.

Ukážu vám příklad. Paní Markéta se vždy vyhýbá konfliktům. Když její partner řekne: „Myslím, že bychom měli promluvit o tom, jak se cítíš,“ ona se okamžitě uzavře, promluví o počasí nebo se rozběhne do kuchyně. Proč?

Když byla dítě, její otec se rozzlobil, když někdo vyjádřil nesouhlas. Když se jí matka pokusila něco říct, vždycky jí odpověděl: „Necháš to, nebo to bude ještě hůř.“ Takže Markéta se naučila: „Když někdo chce mluvit o pocitech, bude to bolest.“ To je její schéma - „vyhýbání se konfliktu“.

Dnes je dospělá, má děti, pracuje jako lékárník. Ale v každém vztahu, když se něco začne měnit, se opět zapne ten starý program. A ona se zase uzavře. A neví, proč.

Schémová terapie jí pomůže poznat: „Tohle není reakce na teď. To je reakce na pětiletou Markétu.“ A pak - pomalu, opatrně - jí pomůže zkusit jiné reakce. Například: „Můžu říct, že mám strach, a přesto jsem v pořádku.“

Kdo vyvinul schémovou terapii a jak se vyvíjela?

Schémová terapie vznikla v USA v 90. letech 20. století. Jejím zakladatelem je Jeffrey Young, psycholog, který pracoval s klienty, kteří se nezlepšili v klasické kognitivně-behaviorální terapii. Všiml si, že některé problémy nejsou jen „nepřesné myšlenky“. Jsou hlubší. Jsou zakořeněné v raném životě.

Young spojil kognitivní terapii s prvky gestalt terapie - kde se pracuje s tělem a emoce - a s dynamickou terapií, která se zabývá vztahy s rodiči. Výsledkem byl přístup, který nejen mění myšlenky, ale i to, jak se člověk cítí v těle, jak se chová v vztazích a jak se k sobě chová.

V Česku se schémová terapie rozšiřuje pomalu, ale jistě. Existuje učebnice „Schematerapie - Příručka pro terapeuta“, která je dnes používaná v odborném vzdělávání. Více než 300 terapeutů v zemi ji aktuálně používá v praxi. Je to nejvíce rozšířená metoda pro dlouhodobé emocionální problémy, které se nezlepšují běžnými formami terapie.

Co se děje v terapii? Jak to vypadá na praxi?

První krok je identifikace. Terapeut vás nechá popsat, jaké situace vás nejvíce rozrušují. Co se vám stále opakuje? Když se cítíte nejhoršě? Když se vám zdá, že se všechno zhroutí?

Potom společně hledají vzory. Je to jako hledání stejného tanečního kroku ve třech různých tanečních kusech. A najdou ho. Například: „Vždycky, když někdo ukáže zájem, já se ztratím.“ Nebo: „Když někdo zklame, já se hned začnu nenávidět.“

Ve druhé fázi se učíte rozpoznávat, kdy se schéma zapíná. Nejen v mysli, ale v těle. Často se to projevuje těžkým dechem, stahem v hrudi, chvěním rukou. Terapeut vás učí: „Když se ti to stane - zastav se. Dech. Neříkej nic. Jen se zeptej: ‚Co se děje uvnitř? Je to teď? Nebo je to staré?“

Třetí krok je experiment. Zkusíte nové chování. Například: místo toho, abyste se ztratili, když vás někdo požádá o pomoc, řeknete: „Mám strach, že to nezvládnu, ale chci zkusit.“

A pak se to opakuje. A opakuje. A opakuje. Protože staré schémata nezmizí jednou. Musíte je přepsat, krok za krokem, tisíckrát. To je práce. Ale je to práce, která mění život.

Co schémová terapie neřeší?

Není to rychlá metoda. Není to „terapie na 10 sezení“. Je to proces, který trvá obvykle 1-3 roky. Pokud hledáte rychlé řešení pro stres na práci nebo krátkodobou deprese, není to pro vás.

Není to terapie pro akutní krizi. Pokud jste právě ztratili blízkého, máte poruchu stravovacího chování nebo jste v závislosti - nejprve potřebujete stabilizaci. Schémová terapie je pro ty, kteří už přežili krizi a teď se ptají: „Proč se mi to stále opakuje?“

Není to terapie pro všechny. Potřebujete být ochotni se podívat do těch nejtemnějších koutů svého dětství. Potřebujete důvěru. Potřebujete trpělivost. A potřebujete terapeuta, který vás nejen poslouchá, ale i vás vede - bez toho, aby vás soudil.

Co je lepší než schémová terapie?

Když se ptáte: „Je to lepší než kognitivně-behaviorální terapie?“ - odpověď je: „Záleží na tom, co potřebujete.“

Kognitivně-behaviorální terapie je skvělá pro úzkost, fobie, návyky. Měníte myšlenky, měníte chování. Rychle. Efektivně. Ale pokud vaše úzkost vychází z toho, že jste jako dítě vždycky museli být dokonalí, aby vás milovali - CBT vám pomůže ovládat příznaky, ale ne vyléčí kořen.

Psychodynamická terapie se také zabývá dětstvím. Ale často zůstává u hovoru o minulosti. Schémová terapie vás nechá nejen mluvit o minulosti - ale cítit ji, překonávat ji, měnit ji v těle a v chování.

Existují i jiné přístupy - například DBT (dialektická behaviorální terapie), která je velmi dobrá pro emocionální nestabilitu. Ale DBT je více o nástrojích. Schémová terapie je o přeměně.

Kdo by měl zkusit schémovou terapii?

Pokud se vám toto zní známě, může to být pro vás:

• Stále se cítíte nevhodní, i když máte důkazy opačné.
• Vztahy vás vždycky zklamou stejně - i když partner není špatný.
• Nejste si jistý, proč se rozzlobíte na něco, co by jiný člověk ani nevšiml.
• Neustále se snažíte dokazovat, že jste dobrý - a přesto to není dost.
• Často se cítíte osamělí, i když jste v lásce.
• Nejste si jistý, kdo jste, když nejste „někdo pro ostatní“.

Ti, kteří se k této terapii dostanou, často říkají: „Nikdy jsem si neuvědomil, že tohle není já. Tohle je jen starý program.“

Co se stane, když se schémata změní?

Když začnete přepisovat svá schémata, něco se změní - a to nejen uvnitř. Změní se i vaše vztahy. Změní se, jak reagujete na kritiku. Změní se, jak se k sobě chováte, když selháte.

Nejde o to, že se stanete dokonalými. Jde o to, že se stanete svobodnějšími. Svobodnějšími od starých strachů. Svobodnějšími od potřeby dokazovat, že jste dobrý. Svobodnějšími od toho, že musíte být vždycky „někdo pro ostatní“.

Jedna žena, která prošla schémovou terapií, mi řekla: „Nyní, když se někdo rozzlí, nemusím běžet. Můžu říct: ‚Vím, že to pro tebe znamená něco. Já jsem tady. Ale já nejsem ten, kdo ti to dělal, když jsi byl malý.‘“

To je výsledek. Ne náhoda. Ne štěstí. Výsledek systematické práce na tom, co vás formovalo.

Je schémová terapie v Česku dostupná?

Ano. Větší města - Praha, Brno, Ostrava, Olomouc - mají terapeuty, kteří jsou certifikovaní v schémové terapii. Někteří pracují v klinikách, jiní v soukromé praxi. Ceny se pohybují mezi 800 a 1 200 Kč za sezení. Některé centra nabízejí i skupinové formy, které jsou levnější.

Je důležité vybírat terapeuta, který má certifikaci. Schémová terapie není jen „hovor o dětství“. Je to komplexní metoda s přesnými postupy. Nejde o to, abyste mluvili o minulosti. Jde o to, abyste ji přepsali.

Pokud nevíte, kde začít, můžete se zeptat na České společnosti pro kognitivně-behaviorální terapii. Mají seznam terapeutů, kteří se věnují schémové terapii.

Co vás čeká, když se rozhodnete začít?

Nejprve budete cítit, že se to nějak nechce. Může vás to překvapit. Většina lidí si myslí, že budou chtít hned začít. Ale když se podíváte do těch nejtemnějších koutů, kde je strach, zahanbení, hluboká bolest - vaše tělo se chce bránit. To je normální.

Nejde o to, aby jste „překonali“ svou bolest. Jde o to, aby jste ji konečně poznali. A poznali, že se vám někdo může podívat do očí a říct: „Tohle ti nebylo v pořádku. A já tě nechci, aby jsi to dělal znovu.“

Nejde o to, aby jste se „vyléčili“. Jde o to, aby jste se konečně setkali se sebou - ne takovým, jaký jste museli být, ale takovým, jaký jste vlastně vždycky byli.