Supervize není jen kontrola práce terapeuta. Je to prostor, kde se přemýšlí o tom, jak se člověk skutečně chová v terapeutickém vztahu, co se skrývá pod slovy klienta, a jak terapeut reaguje na vlastní emoce, které mu klient vyvolá. A právě tady se začínají lišit přístupy podle toho, z jakého terapeutického směru terapeut pochází.

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT): Struktura jako základ

V KBT je supervize jako technický workshop. Supervizor neříká: „Co jsi cítil?“, ale: „Když klient řekl, že se bojí spolužáků, jakou techniku jsi použil? Jak jsi měřil úroveň úzkosti před a po domácím úkolu?“

Sezení trvají 60-90 minut a probíhají každý týden nebo každé dva týdny. Videozáznamy sezení jsou běžné. Supervizor si prohlíží, jak terapeut přesně provedl kognitivní restrukturalizaci - jestli klientovi pomohl rozpoznat „všechno nebo nic“ myšlenku, nebo jestli se mu podařilo převést zážitek do konkrétního chování. Cíl je jasný: zlepšit měřitelný výsledek. Pokud klient nezlepšil svou úzkost o 30 % za 8 týdnů, supervizor neřekne: „Možná to jen trvá.“ Řekne: „Zkusil jsi to s jinou technikou?“

Tady je všechno v dokumentech. Formuláře, hodnocení, protokoly. Výsledky se zapisují, kontrolují, analyzují. Pro začínajícího terapeuta to může být jako záchranný prák - máš jasná pravidla, co dělat. Ale některé terapeuty říkají: „Chybí mi prostor pro to, co se skutečně děje mezi námi.“

Psychoanalýza: Neviditelné procesy jako hlavní téma

Počkejte, co se děje? V psychoanalýze se na supervizi může strávit hodinu tím, že terapeut řekne: „Cítil jsem, že klient mi nevěří.“ A supervizor se neptá: „Co jsi s tím udělal?“ Ale: „Co ti to říká o tom, co se děje v těchto vztahových vzorech?“

Supervize zde trvá až 120 minut a probíhá jednou za 1-3 týdny. Supervizor neřeší techniky. Řeší přenos - jak klient projekuje na terapeuta své dětské zkušenosti s rodiči. A protipřenos - jak terapeut reaguje na tyto projekce. Možná se terapeut cítí podrážděný, když klient zpomalí řeč. A to není jen „náhodný pocit“. To je signál. Možná klient vidí v terapeutovi otce, který ho nikdy neslyšel. A terapeut se cítí jako ten otec - nechce slyšet, nechce reagovat.

Supervizor tady neříká, co má dělat. Více se ptá: „Co se stalo, když jsi řekl toto?“ „Co jsi cítil, když jsi to řekl?“ „Co se změnilo, když jsi se zmlčel?“

Je to náročné. Mnoho začínajících terapeutů se cítí ztracení. „Nevím, co mám dělat,“ říkají. A odpověď zní: „Nejsi vinný, že to nevíš. To je přesně to, co potřebuješ prožít.“

Rogeriánská (humanistická) terapie: Vztah jako léčba

Zde se nenecháš naučit techniky. Naučí tě, jak být. Jak být přítomný. Jak být autentický. Jak neřešit problém, ale být s ním.

Supervizor se ptá: „Jak jsi se cítil, když klient plakal?“ „Byl jsi skutečně přítomen?“ „Nezakryl jsi svůj neklid tím, že jsi mu dal ruku?“

Nejsou tu žádné formuláře. Žádné techniky. Jen reflexe. Jak terapeut přijímal klienta bezezbytku. Jak přijímal své vlastní odmítnutí, když klient řekl: „Nemůžu ti důvěřovat.“

Supervize trvá 60-90 minut, obvykle jednou za dva týdny. Důraz je na kvalitu přítomnosti. Na empatii. Na konzistenci. Pokud terapeut řekne: „Myslím, že klient potřebuje více podpory,“ supervizor se neptá: „Co jsi mu dal?“ Ale: „Co jsi cítil, když jsi to řekl?“

Pro některé terapeuty je to nejhlubší forma supervize. Pro jiné - největší frustrací. „Nemám žádný nástroj,“ říkají. „Jenom se snažím být přítomen.“ A to je přesně to, co se tady trénuje.

Systémová terapie (včetně SUR): Supervize jako týmová hra

Tady se supervize nekoná jeden na jednoho. Koná se jako týmová diskuse. Tři terapeuti, jeden klient, jeden supervizor. Sezení trvá 150-180 minut a probíhá jednou za 3-4 týdny.

Co se děje? Terapeut popíše případ. Pak ostatní se ptají: „Co jsi viděl v rodině?“ „Jak se měnila komunikace mezi rodiči a dítětem?“ „Kdo byl v pozadí? Kdo mluvil za všechny?“

Supervizor neřeší, co terapeut udělal. Řeší, jaký systém se v případě hýbe. Jaká role se opakuje. Jaká pravidla se neříkají, ale působí. Například: „Vždycky musíš být silný.“ „Nikdo nesmí plakat.“ „Maminka je vždycky vinen.“

Tady se používají i techniky jako rodinné mapy, role, nebo pohyb. Terapeuti se přemisťují, aby ukázali, kde se kdo nachází v systému. Je to jako hra s postavičkami, ale s opravdovými emocemi.

Bodyterapie, arteterapie, zooterapie: Tělo, kresba, zvíře jako partneři

V bodyterapii se supervize nekoná jen slovy. Supervizor sleduje, jak terapeut sedí. Jak dýchá. Jak se napíná, když klient mluví o bolesti. Jak se jeho ruce chvějí, když klient říká: „Mám strach.“

Supervizor může říct: „Když jsi řekl, že klient má zádušní úzkost, tvé rameno se ztuhlo. Co se stalo v tobě?“

V arteterapii se používají kresby. Terapeut přinese kresbu klienta a supervizor se ptá: „Co se děje na pozadí?“ „Co je zde zastíněno?“ „Kdo byl v kresbě, kdo ne?“

V zooterapii se může supervizor ptát: „Jak se zvíře chovalo, když klient přišel s úzkostí?“ „Když klient nechtěl mluvit, co se stalo mezi zvířetem a ním?“

Tady není jen „co jsi řekl?“, ale „co jsi cítil?“, „co se dělo v těle?“, „co se odehrálo mezi tebou a jinou entitou?“

Rozdíly v praxi: Jak to vypadá ve skutečnosti?

Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 preferuje 78 % terapeutů supervizi ve svém vlastním směru. Proč? Protože se cítí bezpečněji. Ví, co očekávají. Ví, jak se chovat.

Ale 22 % zkušených terapeutů - ti, kteří mají více než 5 let praxe - hledají křížovou supervizi. Například: KBT terapeut, který chce pochopit, jak se vztah vytváří v humanistické terapii. Nebo psychoanalytik, který chce vidět, jak se techniky aplikují v praxi.

Ceny se pohybují od 800 do 2 000 Kč za hodinu. Výcviková supervize je často zahrnuta v celkové ceně školení. Soukromá supervize je dražší, ale často přináší hlubší reflexi.

Co říkají terapeuti? Začínající KBT terapeuta: „Struktura mi pomohla, ale chybí mi hloubka.“

Psychoanalytický terapeut: „Nejprve jsem se cítil ztracený. Pak jsem pochopil, že to, co nevím, je přesně to, co potřebuji poznat.“

Humanistický terapeut: „Nikdy jsem nevěděl, co je „správné“. Ale teď vím: být přítomen je jediné, co má smysl.“

Co se děje dnes? Trendy a budoucnost

Online supervize se zvýšila na 35 % všech hodin. Mnoho terapeutů ji preferuje - není potřeba cestovat, je to pohodlnější. Ale některé směry, jako bodyterapie, to těžko přenáší.

Od roku 2023 je všechna supervize v Česku pod kontrolou Institutu postgraduálního vzdělání ve zdravotnictví (IPVZ). Každý supervizor musí být akreditován. Má mít alespoň 5 let praxe v daném směru a absolvovat výcvik v supervizi.

Do roku 2025 by měla být zavedena certifikace na tři úrovně: základní, pokročilá, expertní. A bude se diskutovat o centrálním registru případů - což způsobí odpor u humanistických terapeutů. „Nechceme, aby se vztah přeměnil na data,“ říkají.

Co se stane? Více integrace. Více křížové supervize. Více terapeutů, kteří se nezavírají do jednoho směru. Více lidí, kteří pochopí: supervize není o tom, jak děláš svůj směr. Je o tom, jak se stáváš terapeutem - ať už děláš techniky, tělo, kresby, nebo jen sedíš a nasloucháš.

Co máš dělat, pokud začínáš?

• Startuj s supervizí ve svém směru. Potřebuješ základ. Bez něj se ztratíš.
• Nezavírej se. Po 2-3 letech se podívej, jak to dělají jiní. Navštiv jedno sezení jiného směru.
• Nech si supervizi trvat 1-2 hodiny týdně. Zvyšuj počet jen s rostoucí zkušeností.
• Pamatuj: největší výhoda supervize není to, co se naučíš. Je to, co o sobě objevíš.

Supervize není o tom, abyš byl dobrý terapeut. Je o tom, abyš byl člověk, který ví, že je zranitelný - a přesto stojí vedle klienta.