Proč stabilizace před EMDR není volitelná, ale nezbytná

Když se člověk poprvé setká s myšlenkou zpracování traumatu pomocí EMDR, často si myslí: „Proč nezačít hned s tím, co bolí?“ Ale skutečnost je jednoduchá - bez pevného základu se nemůže stavět dům. Stejně tak nemůže být bezpečně zpracováno trauma, pokud klient nemá dostatek vnitřních zdrojů a bezpečných kotvišť. Stabilizační fáze před EMDR není jen přípravným krokem. Je to ta část terapie, která rozhoduje, zda se celý proces skončí uzdravením, nebo zhoršením stavu.

V české praxi se ukázalo, že až 65 % úspěchu celé EMDR terapie závisí na kvalitě této první fáze. To znamená, že pokud terapeut přeskočí nebo zkrátí stabilizaci, riskuje, že klient během zpracování traumatu zkusí retraumatizaci - znovu zažije původní bolest, ale bez nástrojů, jak ji zvládnout. To může vést k odstoupení od terapie, zhoršení symptomů nebo dokonce k úplnému odmítnutí pomoci.

Co je vlastně stabilizace a proč je potřeba?

Stabilizace před EMDR je proces, při kterém klient naučí zvládat své emoce, tělesné reakce a myšlenky tak, aby mohl během zpracování trauma zůstat v přítomnosti. Není to „odpočinek“ od terapie. Je to aktivní výuka, jak se udržet u země, když se kolem všechno rozpadá.

U klientů s komplexním traumatem - tedy těmi, kteří trpěli dlouhodobě, často od dětství - je tato fáze kritická. Mají často výraznou disociaci, což znamená, že se při stresu „vypínají“. Nejsou schopni vnímat své tělo, emoce nebo okolí. Bez stabilizace by přímé zpracování trauma znamenalo, že se vrátí k traumatické události, ale nebudou mít žádnou „zástupnou sílu“ - žádnou kotvu, která by je vrátila zpět do bezpečí.

Podle českých terapeutů trvá stabilizační fáze u těchto klientů obvykle 2 až 12 sezení. U některých lidí s jednoduchým traumatem může stačit jen 2-3 sezení. Ale pokud je stabilizace příliš krátká, terapie má vysoké riziko selhání. Podle analýzy 120 kazuistik z roku 2023 se riziko selhání zvýšilo o 25 % u klientů, kteří stabilizaci neprošli plně.

Čtyři klíčové techniky, které fungují

Není potřeba mít desítky technik. Stačí pár, které klient opravdu zvládne a používá. V české praxi se nejčastěji používají tyto čtyři:

1. Bezpečné místo - klient si v představě vytvoří místo, kde se cítí naprostý klid a bezpečí. Nemusí to být reálné místo. Může to být les, kde svítí slunce, pokoj s teplou dekou a kávou, nebo vesmírná loď, kde je všechno tiché. Důležité je, aby to místo zapojilo více smyslů: jak vypadá, jaké tam jsou zvuky, jaký je teplota, jak se cítí kůže. Čím více smyslů, tím silnější je kotva.
2. Trezor - klient si představí pevný trezor, skříň nebo krabici, kam může uložit všechno, co je příliš těžké na chvíli. Třeba strach z písemky, vzpomínky na rodiče, nebo hněv, který ho děsí. Ví, že to tam není ztraceno - jen je odloženo, dokud nebude připraven. Tato technika je obzvlášť užitečná u dětí, kde se často používá jako „krabice na zlé věci“.
3. Uklidňující dýchání - není to jen „dýchej hluboce“. Je to strukturované dýchání, které aktivuje klidovou část nervového systému. Doporučuje se technika 4-7-8: vdech 4 sekundy, zadržení 7 sekund, výdech 8 sekund. Toto dýchání snižuje pulz, snižuje napětí v těle a pomáhá klientovi zjistit, že má kontrolu nad tím, co se v něm děje.
4. Zemědělení (grounding) - technika, která vrací klienta do těla a do současnosti. Například: „Pojďme si všimnout pěti věcí, které vidíš. Čtyři věci, které se dotýkáš. Tři věci, které slyšíš. Dvě věci, které čicháš. Jedna věc, kterou chutnáš.“ Tato technika je klíčová pro klienty, kteří se často „vypínají“ nebo se cítí, že jsou „mimo“.

Podle certifikačních standardů EMDR Europe musí klient ovládat alespoň tři z těchto technik, než může začít fáze zpracování. A nejde jen o to, že je „zná“. Musí je umět použít v momentě stresu - nejen v terapii, ale i doma, v práci, v autobuse.

Proč některým lidem to nejde?

Není všechno jednoduché. Někteří lidé se s vytvořením bezpečného místa trápí. A to zejména ti, kteří měli dětské trauma - kde „bezpečí“ nikdy neexistovalo. Pro ně je myšlenka „bezpečného místa“ nesmyslná. Nebo se cítí vinen, že si ho nemohou představit.

V těchto případech se používají alternativy. Místo vizuálního místa se může použít „pocit“: třeba teplá deka, hlas matky, který zní jemně, nebo zvuk deště na okně. Může se také použít „bezpečná věc“ - například kámen, který drží v ruce, nebo krabička s vůní vanilky. Tělo a smysly jsou často věrnější než představa.

Podle průzkumu Vycviky.cz (2023) až 18 % klientů potřebovalo více než pět sezení, aby vytvořilo funkční bezpečné místo. To není selhání. Je to jen jiný temp. Terapeut musí být trpělivý a nechat klienta hledat svou vlastní cestu.

Co dělají špatně terapeuti?

Největší chyba není, že by terapeut nevěděl, jak to dělat. Je to, že to nechává dělat.

Podle dat Asociace psychoterapeutů ČR pouze 38 % certifikovaných EMDR terapeutů v ČR plně implementuje stabilizační fázi podle mezinárodních standardů. Zbytek ji zkracuje nebo přeskakuje. Proč? Čas. Peníze. Tlak. Klient chce „něco udělat“, a terapeut chce, aby se cítil úspěšný.

Ale výsledky hovoří samy za sebe. Když se stabilizace přeskočí, riziko retraumatizace stoupá. A když se klient zhroutí, přijde zpět. S větším strachem. S větší nespokojeností. S větším odporům k terapii.

Na druhou stranu, příliš dlouhá stabilizace - více než 15 sezení - může vést k „zakotvení“ v bezpečí. Klient se naučí jen „být bezpečný“, ale nikdy se neodváží zpracovat trauma. Je to jako trávit celý život v bezpečném pokoji a nikdy nevyjít ven.

Proč děti potřebují jiné přístupy

Děti nejsou malí dospělí. Nemají slova, která by popisovala emoce. Nemají zkušenosti, které by jim pomohly rozpoznat, co je „bezpečné“. Proto se u nich stabilizační techniky přizpůsobují.

Místo abstraktního trezoru se používá „krabice na zlé věci“, kterou může nakreslit. Místo dýchání 4-7-8 se používá „dýchání jako větrník“ - pomalu vdech, pomalu výdech, jako by dýchali do velkého balónku. Bezpečné místo může být postel s oblíbeným měkkým hračkou nebo strom, kde se schovávají.

Podle Mgr. Marie Linhartové, která pracuje s dětmi, „děti potřebují hru, ne teorii“. A pokud se stabilizační techniky neadaptují na dětský věk, nebudou fungovat. Zatímco 78 % dospělých klientů vyhledává terapeuty s důrazem na stabilizaci, jen 45 % terapeutů v ČR tyto techniky přizpůsobuje dětem. To je velká mezera.

Co se děje v Česku v roce 2025?

Česká asociace pro EMDR v roce 2023 zvýšila požadavek na školení stabilizačních technik z 20 na 30 hodin. To znamená, že budoucí terapeuti budou lépe připraveni. V roce 2024 se má vypracovat český manuál stabilizačních technik s přizpůsobením pro českou klientelu - například s ohledem na kulturní zvyky, rodinné vztahy, českou komunikaci.

Navíc se očekává větší integrace s DBT (Dialektickou behaviorální terapií), která se zaměřuje na emoční regulaci. To by mohlo zvýšit účinnost stabilizace o dalších 15-20 %. A s růstem počtu diagnostikovaných případů PTSP o 28 % v období 2019-2023 je poptávka po kvalitní stabilizaci jen větší.

Stabilizace před EMDR už není „náhradní“ část terapie. Je to její základ. A jak se ukazuje, bez něj není EMDR bezpečná. Nejen pro klienta. Ale i pro terapeuta.

Co můžeš dělat doma?

Není potřeba čekat na terapeutické sezení, abys začal budovat své bezpečí. Každý den můžeš začít malým krokem:

• Pravidelně dýchání 4-7-8 - 3x denně, jen 2 minuty.
• Když se cítíš přetížený, použij zemědělení: „Co vidím? Co slyším? Co cítím?“
• Vytvoř si jednoduché bezpečné místo - i když je to jen koutek pokoje s knihou a světlem.
• Pokud máš něco, co tě děsí, řekni si: „To si můžu uložit do trezoru. Zavřu dveře. Otevřu je, až budu připraven.“

Není potřeba být dokonalý. Stačí být konzistentní. Každý malý krok vytváří novou kotvu. A tyto kotvy ti jednoho dne pomohou přežít to, co jsi kdysi nemohl.