Dramatizace v terapii: Co to je a proč to někdy selhává

When someone dramatizace v terapii, přehnané nebo příliš emocionálně zvýrazněné vyprávění o problémech, které často skrývají strach z nechápání nebo potřebu kontroly. Also known as emocionální exces, it je běžným způsobem, jak lidé získávají pozornost nebo se brání hlubokému prozkoumání svých citů. Nejde o lži. Nejde ani o špatné výchově. Dramatizace je často jediný způsob, jakým člověk umí vyjádřit to, co necítí, že by ho někdo slyšel.

Terapeuté často vidí dramatizaci u klientů, kteří se bojí, že když budou mluvit klidně, nikdo neuvěří, že to opravdu trvá. Někdo popisuje, jak ho partner „zničil“ za pět minut, když ve skutečnosti šlo o opakované malé zranění, které se hromadilo roky. Někdo říká: „Už jsem to všechno zkusil“, když ve skutečnosti zkusil jen jednu metodu, která mu nevyhovovala. Dramatizace je ochranný mechanismus. Ale když se stane zvykem, zastaví terapii. Protože terapie potřebuje pravdu, ne příběh.

Co dělá dobrý terapeut? Neříká: „To je přehnané.“ Místo toho říká: „Co se stalo, když jsi to popsal takhle?“ Nebo: „Co by se stalo, kdyby ses o tom vyjádřil tichým hlasem?“ Tím vytváří bezpečný prostor, kde dramatizace může pomalu ztrácet svou potřebu. V terapii se nebojíte být přehnaný. Bohužel, někdy se bojíte být normální.

Dramatizace se často objevuje u lidí, kteří v dětství měli pocit, že jejich skutečné city nebyly důležité. Nebo u těch, kteří se naučili, že jen když něco „zakřičí“, někdo se o ně zajímá. V článcích níže najdete příběhy o tom, jak se to projevuje v KBT, jak terapeuti rozpoznávají, kdy je to obrana, a kdy je to pravda. Zjistíte, jak se dramatizace liší od autenticity, jak se vztahuje k poruchám osobnosti, a proč některé terapie s tím bojují – a jiné s ní pracují.

Nikdy neříkejte klientovi: „Zklidni se.“ Místo toho se zeptejte: „Co se stalo, když jsi se cítil, že tě nikdo neslyší?“ To je první krok k tomu, aby dramatizace přestala být hlasem strachu – a začala být hlasem pravdy.